traktorem do bulharské republiky

vyjel jsem traktorem do Bulgárie,
traktor mám od sestry Márie,
a blbost od pána boha,
zmaten jsa vzal jsem si roha.

zebral jsem stopaře mladého,
v dlani své měl něco tvrdého,
byla to lepkavá penny,
prsty měl odň ulepeny.

kdo mohl tušit v ten den,
že dlouho tak jede se do Bulharna,
zvlněný vzduch je vedrem,
v oblasti obzvlášť suchoparna.

Jeden film a ze pár krátkých snímků – inspirace – prokrastinace

Teplé léto, klid doma, něco na večer nebo na chvíli oddechu, co jsem pro vás vybral ;) Všechno jsou to snadno stravitelné a veselé snímečky!

7 let nevystoupil z auta

The Horribly Slow Murderer with the Extremely Inefficient Weapon

a film
Nádherná Zelená (CSFD 74%)

Mimozemšťanka Mila se stává dobrovolnicí, která se rozhodla navštívit planetu Zemi. Nikomu jinému se na ni na rozdíl od jiných planet letět nechce, protože Země je hrozná, ale přece jen už je to dvě stě let, co byla navštívená naposledy, takže by se tam někdo měl podívat. Mila proto přilétá do Paříže, a jediné, co má u sebe, jsou batikované šaty. Pomalu se začíná seznamovat s prapodivnou současnou společností, ve které se musí platit podivnými papírky, jídlo se nedá jíst, vzduch dýchat, každý je nemocný, ženy musejí používat jakési „rtěnky“, bez kterých by na ně ostatní lidé nebyli hodní.

Automobilisté, nezajeďte cyklistu.

Prosím a nabádám všechny řidiče automobilů,
buďte ohleduplní, pokud na své cestě potkáte člověka jedoucího na kole. Narozdíl od vás ve voze pevné schránky se všemi prvky aktivní a pasivní bezpečnosti – ho nechrání skoro nic – přilba a třeba nějaké ty chrániče, ale jinak je to velice křehká pohybující se věc, takovej cyklista.

Když potkáte cyklistu, měli byste být vlastně rádi a cyklistiku ve městech a obecně podporovat. Proč?
Představte si, že by onen cyklista místo na kole jel autem… Bylo by to jedno auto navíc na křižovatce před vámi, jedno další zdržení a prodoužení kolony. Navíc cyklista vám svým kolem těžko zabere místo k parkování a tak dále.
A pokud využije cyklostezky, vůbec se s ním nepotkáte a všechno by to bylo skvělé, jen kdyby těch stezek bylo víc. Cyklisté by se nebáli a řidiči by si z nich nervali vlasy.

Když předjíždíte cyklistu, dejte mu co největší prostor! Člověk na kole může velmi nečekaně najet trochu doleva (třeba když objíždí kanál nebo ďouru)… Takže kuk do levýho zrcátka, mám tam místo, že bych se tam vlezl třikrát? tak objíždím ze široka! A nemám tam místo? Strpení, klid, tolerance. Buďte rádi že cyklisté jezdí na kraji silnice – klidně by si mohli zabrat celý jízdní pruh a poserte se z nás, autíčkáři!

No a ve chvíli, kdy už je bezpečné cyklistu předjet, prosíme zlehka, i když máte dvoulitr zbytečného benzínožrouta, člověk má strach když se ta věc, co se mu nedočkavě lepila na prdel najednou na plnej kotel v půlmetrový vzdálenosti od něho rozjede až to burácí na celou ulici. Fuuu… nepřál bych vám ten pocit.

Tak já nevim. Byl to takovej obecnej mravoučnej blábol, nebo si z toho něco odnášíš, čtenáři?

apokalypsa (na spše)

Toto „dílo“ vzniklo 31. ledna roku 2011, tou dobou jsem studoval na SPŠE Kounicova, nejlepší škole ever! Dotčeným osobám se tímto omlouvám, pokud by to snad někdy četly. Opravdu, opravdu se velice omlouvám, uctěně, upřímě, lituji tohoto svého činu. Nuže:

Teplota na bodu zero. Ustává pohyb. Auto nestartuje. Šaliny netopí. V Adamově jezdí autobusy s otevřenými zadními dveřmi. Revoltující studenstvo se rojí v hromadném odboji a pálí svá vysvědčení. Studentský sbor se opevnil ve škole. Ve škole není jídelna, zásoby Lays a Big Shocků se tenčí, párky a rohlíky došly během nekonečně krátké doby (1/nekonečno). Morální a právní systém kolísají na hranici stability přenosu F nula se zpětnou vazbou na základní hodnoty. Smrt ideálů. Žáci pokáceli poslední stojící strom před školou a vyrobili tak provizorní beranidlo. Smrt visí ve vzduchu. Krvelačná bouře rozprouděného davu, pomalu tekoucí krev, děs a ryzí hrůza. Bobkové vypadaly všechny vlasy a vyzvracela liči. Láníček buduje strategii, vodní trkač, vodojem, splachovadlo a zapíná Werbenč. Ředitelka mezitím sedí ve své kanceláři a alarmuje státní obranné jednotky, armádu, policii a čínské bistro. Vonková otírá své oční bulvy o papír vázaného sešitu, do kterého zběsile zapisuje podle hlasů z venčí černé puntíky. Šváb s Machovcem spolu se Severinem vyrábějí z náčiní v posilovně útočná zařízení, katapulty a jiné těžkopádné a nepraktické zbraně. Vondra s Kopáčkovou se zavřeli ve skladu chemikálii pod záminkou výroby chemických zbraní. Ozývají se vítězoslavné výkřiky… Mezitím údržbář se školníkem zařídili v krytu kuřárnu a nálevnu, posbírali Uhýrkovi ze skříně všechno laciný víno a mažou si držky. Vítámvás zaujal místo pozorovatele a pokouší se zachovat klidnou hlavu a spojení s okolním světem. Konstruuje vysílačku. Tučková a celý její spolek z kabinetu se trmácí znuděně po škole, kde šplíchají dámský parfém a trousí nejapné poznámky ke kolem-jdoucím, -sedícím, -ležícím, -spícím. Nesvadba s Ťukecem vyrábějí magnetickou zbraň poháněnou osum-nula-pět-jedničkou a zběsile buší do klávesnice, ve snaze předstírat znalost asembleru, který zapomněli, protože své metodické vedení předávali generace po generaci, propadlík po propadlíkovi. Vrátnou trefil šlak. Zmizela všechna zvířátka naložená v lihu, i ta nenaložená – holubi na půdě. Jánoš sedí za počítačem a nezúčastněně sleduje výsledky fotbalových zápasů. Šafář zálohuje servery a vypíná wifi, na kterou se studenti připojovali před školou. Doležal zapíná ďáblův prístroj. Ťukec si ťuká na čelo. Pospec řve na Klementovou, Klementová na Klementa, Klement na Pospeca. Někdo z nich patrně v amoku beznaděje rval za drátky. Přihlížející Snášel si z toho rve vlasy a raději se odtrmácí do multimediální učebny kde si přehraje všechny své oblíbené songy. Podhorná šíří paniku. Úspěšně. Drápalová vodováhou a těžítkem kontroluje stav nahnutí školní budovy a zakresluje si schéma rozložení věcí na svém stole (včetně kót), pokud by došlo k výbuchu a nějaké pravítko nebo kružítko by tím tlakem kamsi odletělo. Školník už je na mol a zapálil plátno v jazykovce. Hasičákem bez pojistky pohotově uhasila tento požár mírumilovná Janderková. ……. Snůška žvástů? Ne! APOKALYPSA!

Proč vedu děti v oddíle?

Volná v jednom kuse bez většího rozmýšlení spatlaná reakce na:

Zkuste popřemýšlet nad tím, co jsou cíle naší práce v ZS (jako např. že vedeme děti k samostatnosti). Myslím si, že bychom mohli dát dohromady 5 základních cílů.
Jinými slovy sem napište, proč zůstáváte v ZS, co je pro vás oním hnacím motorem. Pro někoho to může být předávání informací dětem.

….

Napadá mě spousta věcí. Jeden z hlavních pilířů je určitě uspokojující pocit, že mohu děti naučit něco nového a praktického. Přiložit ruku k výchově schopnejch lidí – od drobností jako je naučit je škrábat brambory a namazat si chleba až po jejich podvědomý posun ve vnímání světa, v jejich hodnotách (přátelství, příroda, trpělivost, píle, lidé okolo mé osobnosti).

Pod rouškou vší mé práce se nakonec já stále učím. Poznávám spoustu různých typů dětí, rodičů, výchovných přístupů — z čehož se mohu poučovat a nakonec mi to může pomoci dobře vychovat i svoje vlastní děti.
Také se setkám s lidmi podobného myšlení na setkání pionýrů, cvvz atp., kteří smýšlí obdobně a i zde si vyměňuji zkušenosti a tím sám sebe učím novým věcem.

Vlastně aniž by mě to někdo učil na nějaké škole, metodou zkoušení a často pokus omyl nacházím nejlepší postup na komunikaci a práci s těma dětma. (A nějaký kurzy to nepojmou)

V oddíle jsem vyrostl, bavilo mě to, řekl bych že každého z nás to hodně v životě ovlivnilo. Nevím, co bych teď dělal, kdybych tou cestou oddílu neprošel.. Rozhodně bych nepotkal spoustu skvělých lidí a nezažil spoustu skvělých zážitků.

A zážitky, které dětem „dáváme“, jsou i pro nás zážitkem. Zažijeme to s nimi, tak jako my když jsme byli malí a poprvé rozdělali oheň na první sirku, nebo si poprvé postavili stan tak, že do něho neteklo. Jsme jim kamarády a parťáky, a spíše vzory než učiteli.

Kdo někdy vyrostl v dobrým oddíle, těžko ho opouští. A proto chci, aby mý děti v oddíle měly všechno tak super, jako já, protože já ho opustit nechci. I přes všechno řvaní na děcka co „dělaj bordel“ na schůzce já vidím ty děti za deset let a věřím že aspoň něco málo z toho, co jsme jim schopni předat se v nich projeví. Aspoň bych si to přál.

Ony ty děti často nezlobí proto, že by byly jakoby zlobivé, ale proto, že když jsou třeba v družině po škole s kamošema, tak taky řvou a lítaj, ale když sedí v lavici nebo doma snídají tak jsou zticha, protože tam je nějaká ruka zákona. V nás však spatřují napůl ruku zákona – autoritu (snad), a na druhou půlku kámoše. Někdo komu můžu tykat a klidně mu říct „Kivi ty vypadáš jak bezdomovec.“ .. což by svý učitelce neřekli. To, že dělaj bordel, je pak (často) jen jakási sekundární indikace toho, že vztah mezi váma a tím děckem je na jiné rovině.

Tak mě napadá – hrozně by mě zajímalo, jak třeba děcka zmiňujou nás vedoucí, když se s nima rodiče doma baví o tom, co jsme dělali na výpravě nebo na schůzce. . .

To jsem se ale rozepsal Váš Kivi

Účastníci rozjezdu

Zvracející lidé, zpívající lidé, unavení lidé, sjetí lidé, naštvaní lidé, plačící lidé, spící lidé, sedící lidé, na klíně ti sedící lidé, přitulení lidé, lidé v pevném objetí, hulákající lidé, nudle / smažák / párek dlabající lidé, básnící lidé, balící lidé, nepřítomní lidé, otravní lidé, líbající-se lidé, padající lidé, zelení lidé, překrásní lidé, vysocí a nízcí lidé, známí lidé, rozmazaní lidé, vlající lidé, telefonující lidé, pracující lidé, česky nehovořící lidé, vyplašení lidé („ať už jsem doma“-lidé), „známe-se?-budu-si-s-tebou-povídat“-lidé, zírající lidé, v nose se dloubající lidé, slintající lidé, žongující lidé, zpívající lidé, zde-přebývající lidé, „zaspali-a-dojeli-až-kamsi-do-polí“-lidé, vesmírní lidé, lidé v tísni, lidé dobří, lidé krásní, …

škála je velká a s těma všema se veze řidič. Semtam policejní lidé a revizující lidé přistoupí a zase vystoupí spolu s některými o litr lehčími lidmi.

Dopis na rozloučenou.

Když jsem se poprvé setkal s cigaretami, bylo mi asi patnáct, byl jsem samostatnej a řídil jsem si už svůj život po svým. Nejdřív jsem svým spolužákům, kteří mě naučili kouřit, vůbec nevěřil, nechtělo se mi věřit, že je to až tak hustý. Jenže bylo, bylo to opravdu skvělé. Pocit z prvních pár potahů byl jedinečný – chtělo se mi blejt. Po čase si moje tělo zvyklo příjmat cigarety a můj život se od té doby stal lepším. Jako správnej dospělák, jak vystřiženej z americkýho filmu, postupně jsem zvládl si úspěšně navyknout kouřit asi půl krabičky denně. Nádherným smradem tabáku voněl můj dech, mé ruce, mé vlasy a všechno mé oblečení. V zakouřené hospodě jsem byl ve svém živlu, někdy jsem tam pálil skoro jednu od druhé. Stál jsem si za tímto svým zvykem a každého jsem uměl převědčit o tom, že to co dělám je správné. Cigarety plně nahradily téměř všechen sport a pohyb, který jsem dříve dělal – i při krátkém běhu se bolestivě rozkašlu a to dost cool hustým kašlem. Tímhle dost cool hustým kašlem jsem budil každé ráno celou mou rodinu. Má žena taktéž velmi kouří a jsem na ni hrdý, postupem času se zlepšuje a kouří více a více. Nyní již všechny naše děti kouří cigarety, včetně 13ti-leté Amálky, ale myslím, že se ještě stydí nám to přiznat, je přece jenom ještě docela malá. Jsem na ně opravdu hrdý. Chtě jsem dříve ještě jedno dítě, ale kvůli cigaretám se nám to již nepovedlo. Od mala jsem je seznamoval s cigaretovým kouřem a budoval v nich s pílí závisost na nikotinu. O osvětu se snažím i na veřejnosti. Na veřejných místech, kde není kouření zakázáno, obšťastňuji nádherným cigaretovým smradem všechny okolo, od batolat přes teenagery až po seniory. Před nástupem do prostředku hromadné dopravy silně potáhnu a obšťastním všechny lidi výdechem až vevnitř vozidla, aby se mohli radovat se mnou. Radostnou stopu své záliby neopomenu zanechat v podobě nedopalku umístěného přesně v místě, de jsem kouřil, nebo nedbalým a stylovým cvnknutím do kaluže, do silnice nebo do sněhu (líbí se mi hromádky nedopalků rozeseté na nejrůznějších místech, je pěkné vědět, kde se vyskytují lidé, podobně hrdě smýšlející). Jsem skromný a učím tak i své děti. Mohl jsem jim pod stromeček nadělit nové kolo nebo hodinky, rozhodl jsem se, že bude ale většího prospěchu, pokud peníze prokouřím. Jako otec rodiny musím přece nést zodpovědnost. Nyní už jsem hodně starý, takřka chlap nad hrobem. Táhne mi na padesát a má kuřácká záliba vytvarovala na mém těle řadu rozličných sexy vrásek, má kůže jakoby zežloutla. Táhne mi na padesát a nad hrobem zpětně hodnotím svůj život. Celý život jsem si přál, aby mě přejelo auto, nebo tramvaj, nakonec jsem se ale stejně dočkal slibované rakoviny. Tak snad umřu, moc bych si to přál.

„Prach jsi a v prach se obrátíš“ (Bible, Gn 3,19)

Epilog:
Závěr je vlastně tak prostý: Je mi smutno, že mnoho mých přátel, a jsou to skvělí a báječní lidé, je více či méně závislých na droze jménem nikotin.Stát si mne ruce, mě to mrzí a dnes a denně přemýšlím, jak lidi přimět k tomu, aby toho nechali. Diskuse a argumenty nemají cenu, nikdy žádného kuřáka neukecám, s tím jsem se smířil. Člověk závislý na cigaretách je schopen svůj zcela prokazatelně hloupý, zbytečný, okolí obtěžující, zdraví ničící, peníze zbytečně tratící zlozvyk hájit, dokonce snad i za něj bojovat. Vypadá to všechno tak banálně a přitom není. Kdyby přijeli na naši zemi mimozemšťané, jistě by se velmi, stejně jako já, podivili: Co to ti lidi dělají? Vdechují jedovatý kouř z něčeho, za co utrácí peníze, čili platí si za to, že si ničí zdraví? Je to asi jako pronajmout si parcelu na vrcholku nechutné skládky. Nebo tak něco.

Omluva:
Tímto bych se chtěl omluvit všem kuřákům, které jsem zranil, naštval, urazil, nařknul. Jestli jste rozrušení, neváhejte si zapálit jednu na uklidněnou.
Tímto bych se ještě chtěl jménem všech kuřáků (nikdo neříká, že to nemůžu udělat) omluvit všem nekuřákům a sobě, kterým jsme my (kuřáci – já ne, ale nyní hovořím jejich jménem, tak tedy .. kuřáci) způsobili jakékoliv nepohodlí, omlouvám se, jestli jsme znečistili svým nedopalkem veřejný prostor, omlouvám se, jestli jsme vám zasmradili vaši oblíbenou restaruraci, zkrákta omlouváme se. Omlouvání a ohledy nám moc nejdou, ale zkoušíme to. Trápí nás naše závislost a toto naše postižení, a tak se vám, milí nekuřáci omlouváme. Víme, že to přijmete, protože vy to umíte.

Další zbytečně dlouhá teorie

Upozornění: Dlouhý a rozvleklý úvod, přitom naprosto, ale uplně naprosto jiná závěrečná myšlenka, taktéž dlouhá a rozvleklá.

Rodičové, přátelé a mnozí další mě a možná i vám někdy říkali: Uč se pilně, bude se ti to jednoho dne hodit. A tak jsme se všichni, já i vy, pilně učili, absolvovali základní školu s nabytými základními vědomostmi, tušíce, co je to atom, periodická tabula prvků, fyzikální pokus, trojčlenka, úprava výrazů, jaká zvířata kde žijí, jména hlavních měst všech států, co se kde těží, a spoustu věcí. A taky (a budu pokračovat sobecky a po mém, čili o sobě) mne tam naučili docela slušně českému pravopisu, kotoulu vpřed, vzad, lidovým písním a kdovíčemu ještě všemu. Spoustu těch věcí v současnosti využiju. Samozřejmě kromě druhů zájmen a větného rozboru, ovšem o zbytečnosti této látky jsem měl ve zvyku se rýpavě zmiňovat již v dobách, kdy byla vyučována…

Pak přišla po devítce střední, já opustil svou milovanou základku a jal jsem se pln nadšení do navštěvování eletrotechnické průmyslovky, bylo by mi stydno nezmínit – na Kounicove. V době svého postpubertálního vývoje a utváření osobnosti mě tenhle ústav dal mnohem víc, než dobrý přehled ve věci elektrotechniky. Jedineční kantoři a atmosféra téhle školy, do které jsem se každý den těšil, výborný pánský kolektiv a všechno okolo toho ve mě zanechala nejlepší 4 školní roky v životě. Celou tuhle školu jsem takřka „pročtyřkoval“, nejlepší prospěch jsem měl (když nepočítám tělák) z angličtiny. Jakého bylo překvapení (a poser všech kantorů, kteří mě neměli příliš v lásce), když jsem odmaturoval s vyznamenáním. Já na tuhle školu a ta škola na mě budeme určitě vzájemně ještě douho vzpomínat.

Obor automatizace jsem neopustil a vrhl se na Vysoké učení technické pokračovat v tom, co jsem začal. Nedostat se na tuhle školu, to chce už asi nějakou těžkou mozkovou demenci, protože vemou prostě všechny. Nějak jsem se tím vším balastem protloukal až do letošního září až října, kdy jsem započínaje druhý rok studia začal přemýšlet a uvědomil jsem si, že mě ta škola vůbec nebaví a nezajímá a to, co se tam učí bych v zaměstnání nechtěl dělat. A tak jsem se rozloučil se spolužáky a tuhle školu opustil.

A teď tak trochu balancuji jakou teda tou závěrečnou myšlenkou to zakončit… Zkusím vznést pár řečnických otázek.
Všímáte si (obzvláště ve vysokoškolských létech), že při seznámení s novým člověkem nejpozději jako třetí otázka přijde věta typu: „A co ty vlastně studuješ?“ ?
(Určitě totiž odpověď na tuto otázku hraje významnou roli o tom, jak si tazatel poté bude představovat naši budoucí profilaci, nebo bude zaujat a bude pokládat další otázky, týkající-se našeho oboru studia.)
Všímáte si, že málo se při takových vážněji vypadajících seznámeních diskutuje představa o budoucnosti? Zvláště na prvních mnoha schůzkách s potenciálním partnerem?

Jo, to se totiž klidně tak může stát: Nevinné seznámení v podroušeném stavu s dívkou na baru, kterou chtivý, již nějaký pátek dospělý, muž nakonec dostane do postele může klidně vést v léta trvající vztah. Dříve, nebo později se střetnou jejich vysněná budoucí já. A buď se v té vzdálené realitě snesou, nebo ne.

(A teď se přesuneme uplně někam jinam pomocí této myšlenky.) Kdyby tohleto lidi při seznámení tímto způsobem prozřeli již při prvních schůzkách, mohli by si ušetřit spoustu času a starostí.

Představte si sami sebe v roli muže. Představte si bar plný velmi různorodých dívek, svobodných, lačnících po usínání v náručí krásného, nadějného a smělého muže, jakým samosebou jste, věříte si, ostatně už jste něco popili. Postupujete od dívky k dívce a tážete se každou na to, jak si představuje svou budoucnost, sama sebe za nějakou řádku let dopředu. (Bereme v úvahu že jsou všechny již natolik uvědomělé ve věci nakládání se svým životem, že to, jak si teď tu budoucnost představují se bude docela dost blížit tomu, jaká ve skutečnosti bude.)

A tak tedy postupujeme, až si z davu dívek nakonec po pečlivém zvážení a oslovení všech přítomných (a že jich tam je v tom našem vymyšleném baru) vybereme tu, jejíž představa o budoucnosti by nejlépe seděla s tou naší představou.

Happy ever after? Téměř zaručeno. Pohoda, co?

Jenže takhle to nefunguje a mozek, náš věrný kamarád, by to nedopustil. Podvědomě se totiž bojíme velkého žalu při ztrátě velké, té pravé lásky (třeba na celý život), který ovšem vůbec nemusí přijít. Proto díky kamarádovi mozkovi si podvědomě vybíráme raději partie kratší životnosti, jejichž ztráta nás nebude tolik bolet, protože si budeme tak nějak říkat, že to stejně nebyl ten pravý, či ta pravá.

Otázka zní, v jaké životní fázi se právě nacházíte a kterou z těchto variant opravdu hledáte.

Tak co, je to moc velkej blábol? Jestli jo, ta já už s tím půjdu k šípku… Končím včas, zmatených myšlenek hlas. Hawk.

Básně bez třásně aneb archiv aneb výplod

Neznámý malíř
Sežral halíř
A pak se ladně
Objevil v Kladně

Koupil si kapra
Až na tři patra
Byl chudý tak si
Stopnul taxi

A na stojáka
Chytil ptáka
A pošeptal mu
Vem si helmu

Volnost je dar
Z karlových var
Nemučte lidi
Všichni to vidí

Neznámé činy
Posrané plíny
To všechno dohromady
Vytváří chaos tady

Všude bahínko
Jen někde malinko
Seznamte se prosím
S králem kosím

Lesní víla
Už kdysi shnila
Kovář Chajda
Dadada dajda

Sezamová semínka
Chemická kádinka
Lískové ořechy
Vylezly na střechy

Červené lakýrky
Házely papírky
Pěkné, nové
Cigaretové

Reznoucí konev
Ticho, mír a řev
Nemaj se rádi
Ale plavou v kádi

Řezané pivo
Vlhké zdivo
Stojí křivo
To pivo

Našel jsem v uchu
Masařku, muchu
Ucha mi pučela,
Tak silně bzučela

Na dálnici
Zatáčka
Jméno krycí
Bouračka

Tento odstavec
Je přec
Jen hloupý
Kec

V zápalu hovoru
Orientaci
Národního odporu
A jiní tací

Našel jsem tam
V kapse
Z obrazu rám
V kapse

Nebudu se
Opakovat
Potřebuju
Restartovat

Bylo by nám líp
Kdyby teklo pivo
Z těch našich píp
Bylo by nám líp

Zítra se uvidíme
Přitulíme, poležíme
Hodíme řeč,
Zakouříme.

Lesník střelil
Minul, trefil
Trefil, minul
Válka – Kábul

Svetr poeticky
Lehce ožratý
Řekl jako vždycky
Serte na kabáty!!!

Slovo frk je sexy
Protože už nefrčí
Má komplexy

Nabil kvér a
Vystřelil
Minul těla
Pěkných chvil

Uchvácen rostlinou
Nemyslel na jinou
Potáhl, nabíjel
Když pátou odbíjel

Nemám vinu!
Neznám tu dívku!
Jenom vinu!
Měděnou cívku!

Kdosi venku
Tiše tikl
Kdosi vevnitř
Pšikl

Kiks neboli chyba
Když místo hrnce
Není ryba.
A tak jsem střelil srnce.

Slepý pozorovatel
Bůh či kat
Odvraceč dober i zel
Si šel zašukat

Francouzský polibek
Provedl
Kdo by to řek že ji
Podvedl

Kaštanová záře
Už se z deky páře
Prýže koupí kláře
Dva listy kalendáře

Dva listy kalendáře
Už stojí u oltáře
Snad ten leden
Nebude podveden

Fuj to sem se lek
Sek sem se a padl
Šedej pejsek na mě štěk
Až mi zvadl

Rekognoskuj
Chápej a rozhlížej se
Bojuj
Jako hrob, vyjímej se

Sexy karafiát
Hrál na klavír
Se skupinou kabát
Bránil mír

Nikdy nezapomenem
Psát slovo Mír
S velkým písmenem

Děda leží na posteli
Po složité operaci
Dříve než ho snědí ptáci
Uchýlil se k masturbaci

Levotoč a výskok
F klídu, sem ok
Co to meleš debile?
Neříkej mi debile!

Tlačitko sem
Tlačítko tam
Doufal jsem
Že jsi tam

Seděl jsem u stolu
Zlehka a pomalu
Jsem psal v zápalu
Poslední kapitolu

Pepíček macek
Je sice klacek
Pepíčkova Marie
Aspoň si užije

Pepíček macek
Má velkej klacek
Pepíčkova Marie
<h1>Aspoň si užije</h1>

Prohledal keře
Otevřel dveře
Nenašel vlevo
Básnické střevo

Na peróně
Vystrčil prdel
V druhé zóně
Protože smrděl

Smutně ležela
Mezi kolejemi
Kdyby tak věděla
Jak smutno je mi

Lesklá zubní
Sklovina
A šmrncovní
Prcina

Začal hlavou kroutit
Když z vemena
Nezačala proudit
Semena

Retardovaní
Jsou bytosti
Obětovaní
Krutosti

Zvoní zvoní
Telefon
Hlavu skloní
To je on

Zahajuji
Bez pointy
Zapaluji
Dva jointy

Děsíš mě!
Na bříše
Ležíš mně!
Sakra teď nevím jak dál…

Miluje mě! Miluje mě!
Já ji ještě více!
Kouká se na mě,
Jak děvka na panice!

Básničky mají
Etický kodex
A vzpomínají
Na sex

Tenkrát poprvé
Bylo to divné
Takové
Jako když plivne

V kostele před jeptiškami
Když to byly sexy dámy
Mladík sednul, vyzul boty
Strčil ruku pod kalhoty

Dosti bylo perverznosti
Uklízej
Již brzy přijdou hosti
Dolízej

Akord, baré, stupnice
Křivka, sečna, rovnice
Malba, koláž, štětec
Kretén, Výmaz, Blbec

Nahé dámy
Respektuji
Žádné foo páá
Nevzbuzuji.

Nazí páni
Nejsou k mání
Letos z vody
Vyšli z módy

Kost a kůže
Kdo pomůže?
Nemá masíčka
Anorektička

Vysoká teplota
To něco znamená
Hospoda Lamplota
Je dávno zavřená

Záviděl jsem lidem lásku
Od Nováků po Jirásků
Lásku mojí ztracenou.
Leží mi u kolenou.
Dostal jsem ji potvoru,
Má náhrobek z mramoru.

Trable a nezdary
Léčil jsem lektvary
Po jednom lektvaru
Jsem synem nezdaru.

Mí kamarádi
Říkají mi EMO Vašíčku
Nevidí rádi
Na mé ruce rybičku.

Jsem šťastný a krásný
A všem je to jasný
Proč?
Místo gelu na vlasy používám
Moč.

Kde je
Tolerance?
Ohřívá
Kopance?

Hnědá barva
Důležitá jako
Seschlá larva
Růžové sako

Už blábolím
Dochází mi nápady
Odeberu se
V zahrady

Ty zahrady purpurové
Jejichž brány reziví
Ukrývají lásky nové

Čas za padesát korun

Potřeboval jsem koupit nějaký vobyčejný nástěnný hodiny a tak jsem zašel do Kauflandu. V regálu byly dva druhy nejlevnějších hodin. Jedny za stopade, jedny za dvě stovky, v různých barevných variantách v obou cenových relacích, stejné velikosti. Jediné, čím se lišily, byla paradoxně barva krabičky, ve které byly zabaleny. A tak si říkám, hodiny jak hodiny, vemu ty za 150.

No hádejte co, dal jsem do nich baterku, hurá! Sláva! Normálně jely, tikaly, čas běžel… asi tak půlminuty, pak se zastavily a podobný scénář opakovaly po každém pokusu je nějak vzkřísit. Dokonce jsem i pro jistotu kopil ty nejdražší baterie, co jsem našel, kdyby to náhodou bylo šťávou. Nebylo. Ty hodiny nešly, rozhodl jsem se je vrátit.

Došel jsem do Kaufecu na reklamace a říkám něco jakože bych je chtěl reklamovat, že nejdou. Paní za přepážkou jako léty učený robot kývala hlavou, vyžádala si účtenku a cosi ťukala do klávesnice, vypadala že je trochu mimo. Ptám se: „Reklamoval tady ještě někdo tyhlety hodiny?“, „No jo, určitě je tady někdo reklamoval.“ s takovým tónem a výrazem, že jsem si opravdu nebyl jistý, jestli si vůbec ona sama uvědomuje, co říká.

Vyfasoval jsem svůj obnos stopadesáti korun zpátky a jal se jít koupit jiné hodiny. Koupil jsem nakonec úplně naprosto totožné hodiny (s jinou barvou krabičky), ale o 50 korun dražší.

Jaké bylo mé (očekávané) překvapení, když po vložení baterie tyto naprosto identické, přísahám bohu uplně stejné hodiny začaly šlapat bez problémů a šlapou doteď. Tikají možná maličko jinak, a hlavně, jdou!

Je radostné, když k těmto pokročilým hodinám vyšší třídy výrobce zabudoval i funkci hodin.

PS: Díky novému elektronickému systému na úřadě budou pracovníci úřadů chybu vzniklou při migraci databáze opravovat 12 let. Čekací doba.. ani se neptejte, šetřete časem, nešetřete na čase!