PETROHRAD: stopem tam a zase zpátky

Ruská federace, která vznikla po rozpadu Sovětského svazu, je největším státem světa a s cca 145 miliony obyvatel se řadí na devátou příčku co se počtu obyvatel týče. Kromě úřední ruštiny se zde uznávají i jazyky národnostních menšin.

Vlajka Ruska vlajka <> znak Znak Ruska

VÍZA

Na cestu do Ruska je třeba si vyřídit vízum. V Brně je kromě konzulátu i vízové centrum, kde po předložení potvrzení o cestovním pojištění, vyplněného formuláře s nalepenou fotkou, platného pasu a asi 1700 Kč dostanete do dvou týdnů turistické vízum. Je to formalita, ale potřebujete nějaké potvrzení o zařízeném ubytování. Přes mé známosti v Rusku jsem si jedno takové pořídil i když ubytování jsem vyřešil jinak.

Jeden ze dvou maluchů v Polsku

A tak jsem vyrazil! Pátek 21. srpna ráno jsem dojel autobusem na Rohlenku a s pomocí Ostravského byznysmena a Vídeňského poláka a dalších pár aut se octl někde před Varšavou na benzínce, kde před mekáčem stál maluch. V Polsku už jich pomalu člověk nevidí, většina maluchů už je sprzedana. Poláci vůbec mají tendenci všechno sprzedat, silnice tu lemují nabídky k prodeji všeho možného, podél cest kromě sociálních pracovnic posedávají prodejci hub, lesních plodů a tak vůbec. Na benzínce, kde jsem vyfotil malucha, jsem oslovil Litevského kamioňáka. Jel do Litvy a vzal mě na palubu. Člověk se sice pohybuje devadesátkou, však výhled z kabiny kamionu je čímsi nevšedním. A hlavně – když chytnete dobrý kamion, posunete se většinou o velký kus cesty. Můj kamioňák uměl tak trošku od každého jazyka, takže jsme semtam prohodili pár vět, obkroužili Varšavu a kolem půlnoci mě vyhodil za hranicemi v Litvě, kde jsem si ustlal a šest hodin si pospal.

Můj litevský kamiňon
Polština je vtipná :)
Dobré ráno, Litvo!
Jak jsem si ustlal u Litevských hranic
Razkvětaly jabloně i gruše

Pobaltské státy byly po Polsku příjemnou změnou. Rozsáhlé borovicové lesy a později na severu i rozsáhlé břízové lesy spolu s prašnými cestami, malými farmičkami podél cest a krásným počasím zanechaly ve mně blahé pocity z pobaltí.

Tallinn, hlavní město Estonska a jeho slavná brána.
Panorama se společenským rackem

Cesta mi rychle ubíhala a v pátek navečer jsem přifrčel do Talinu, hlavního města Estonska. Prošel jsem si centrum a pokoukal moc pěkný západ slunce. Na můj vkus však (i přes velikost přirovnatelnou k Brnu) působil Talin příliš turisticky. Nicméně zanechal dojmy pozitivní. Centrum bylo opravdu krásné. Poté jsem se vydal přímou autobusovou linkou okolo panelákového mraveniště až na konec města, odkud mělo být nedaleko (5 km) moc pěkné jezírko. Místní slečny (které byly nadšené a doteď si s nimi píšu mejly) mi s pomocí moderní techniky (map na mobilu) poradily kudy jít a já se vydal tmou podél rychlostní silnice k asi 5 km vzdálenému jezírku. Opravdu tam bylo i s písečnou pláží. Asi polovina estonců je ruské národnosti (v kontextu nedávných operací na Ukrajině to místní lehce rozhodilo) a několik ožralých rusů se šlo v půli noci vykoupat do jezera, mě si naštěstí nevšímali a tak jsem měl fajn noc i ráno.

 

Třetí den na cestě. Vyspal jsem se dorůžova. Přede mnou je asi 150km k hranicím s Ruskem. Má víza začínají až zítra, takže žádný spěch, ještě se tu trochu poohlédnu. Došel jsem k dálnici – resp. dokulhal, mám něco s achilovkou a při každým kroku to dost bolí. Pravděpodobně válečné zranění, nebo jsem to měl ještě natažený ze Slovenských hor. Pomocí dvou řidičů přijíždím do hraničního města Narva. Je to druhé největší město Estonska a je dvojjazyčné. Našel jsem tu výborný ruský magazin, kde jsem zakoupil náhodně zvolené pečivo a poté jsem s překvapením zjistil, že je plněné masem.

A protože jsem měl celý zbytek dne čas, koupil jsem si lístek na autobus a vypravil se k moři, do nedalekého turistického resortu Narva-Jassu. V průvodci se píše: Here is russian hospitality served in kind estonian way. Jsou tu kilometry nádherné pláže. I když bylo dost teplo, neměl jsem odvahu jako místní důchodci vlézt do vody. Prozevlil jsem se až do večera a brzy ráno vstal, náhodou narazil na nějaký autobus, který jel zpět do Narvy a jal se překonat hranice.

Narva-joessu

Hranice tvoří řeka Narva. Naproti sobě zde stojí ruská a estonská pevnost. Válčení tu muselo vypadat dost vtipně. Most přes řeku je přechod mezi estonskou a ruskou celnicí. Jako pěší jednotka překonávám obě celnice rychle. Na ruské jen vyplnit imigrační kartu ve dvou kopiích a tradá, vítej v Rusku! Ivangorod, jak se nazývá malé městečko na ruské straně, jsem prošel za pět minut na jeho konec, zvedl jsem palec a pomocí dvou ochotných řidičů jsem byl za dvě hodinky v Petrohradu. Psal se DEN 4.

A jsem v Petrohradu. Jak to tam chodí?

PETROHRADSKÉ RALLY

… tak nějak by se dal popsat provoz na Petrohradských prospektech. Nejeden průvodce láká na město plné širokých prospektů (takové ruské bulváry). Většina šířky ulice však slouží 8-10ti proudovým silnicím, kde se řítí zběsilí řidiči. A zběsile tu jezdí všichni. Jinak to ani nejde, člověk se rychle přizpůsobí. Od semaforu k semaforu se jezdí drag-race. Žiguly i drahá fára se tu ženou vpřed jako spermie – každý chce být první. Ruský řidič ocení automatickou převodovku. Z decentního citroenu půjčeného od maminky se tu stává burácející závoďák. Většina aut je poznamenaná ruským provozem, silnicemi a zimou. Technické prohlídky a vůbec všechny věci v souvislosti se zákonem a auty se zde řeší v drtivé většině úplatky. Strážníci si o ně rádi řeknou.

Ulitsa Dyběnko

ŘIDIČI

Když už jsem měl tu čest zažít, jak jezdí ruští řidiči, navážu přímo k tomuto tématu. V Rusku jsou zákonem dané rychlostní limity (50/90/110), ale nikdo je tu absolutně vůbec nerespektuje. Nikdo. Každý jede tak rychle, jak to jeho mašina a doroga umožňuje. Předjíždí se tu klidně v pravém odbočovacím pruhu. Pokud se na dálnici vytvoří zácpa, změní se rázem z dvoupruhovou na trojpruhovou – odstavným pruhem tu pojedou všichni, i autobusy. Nikoho to netrápí. Hlavní silnice jsou v poměrně dobrém stavu, vedlejší jsou často děravé.

ŽIGULI

Když se za dob Lenina budovaly ošklivé panelákové bulváry v okrajových částech města, dobře to projektanti vymysleli s těmi širokými prospekty a ulicemi. To by člověk neřekl, kolik aut se jim tu na chodníky vměstná. Žádná pravidla, nikdo to neřeší. Ani řidiči, kteří parkují kde se dá, ani policie. Parkuje se všude, kde se dá. Z chodníků jsou silnice, z trávníku parkoviště.

Vrak jen tak
METRO

Za zmínku stojí Petroradská podzemka. Má pět linek a denně přepraví více než tři miliony lidí.

Focení stanic metra profesionálním fotoaparátem je zakázáno.

Nejstarší stanice, které byly zbudovány v padesátých let, jsou velice bohatě zdobené až někdy přechází zrak, podobně jako tomu je v Moskevském metru. Novější stanice zbudované v 60.- 70. letech jsou více strohé a spartanské. I některé soupravy pamatují Stalina. Metro v Petrohradu je však jedna z mála věcí, kde byste neřekli, že jste v Rusku. Je čisté a velice dobře se zde zorientuje i cizinec. Všechny směrovky a nápisy jsou i v latinském přepise, všude šipky, plánky, mapky – velice přehledné.

Lístek na metro (žeton) stojí 28 rublů, což je asi 15Kč. Pokud člověk ovládá azbuku, přečte si na nabídce průkazek, že si může koupit i nabíjecí kartičku, se kterou se může dostat i na lepší cenu za jednu jízdu ;) (To je zde ostatně velmi typické, že turisté v muzeích a podobných institucích platí za lístek poměrně o dost více, než místní.)

V přestupních chodbách i ve vagónech může člověk potkat různé hudebníky a prodejce všeho možného.

(fotka z Vikipedie)
Únava je sviňa.

Většina tramvají je starých, hlučných, hranatých a škaredých, ale i nějaké nové vozy se občas najdou. Po nástupu si buď cvikneš svou magnetickou kartičku, nebo si koupíš bilet od paní konduktorky, která je výbavou každé tramvaje. Pozoruhodné je, že její plat se odvíjí od počtu prodaných lístků. Musí plnit limit. Na 120%!

Časové lístky neexistují, pokud přestoupíš, musíš si koupit za 25 rublů (asi 14Kč) lístek další. Na většině zastávek tramvají, autobusů i maršrutek nenaleznete přesné jízdní řády, pouze předpokládaný interval a od kdy do kdy ta linka jezdí.

Petrohrad je dost velké město, ale dopravit se tu někam není problém. Máme tu mnoho možností i alternativ, jak se pohybovat.

 

Jedna další klasická metoda přepravy pro Rusko a bývalé republiky Sovětského svazu tak typická – Maršrutky. Jsou různé typy – od menších dodávek až po mikrobusy. Každá linka má svou pevnou trasu a kdekoliv na trase lze mávnutím maršrutku zastavit a nastoupit. Stejně tak prakticky kdekoliv řeknete řidiči, aby Vám přibrzdil a můžete vystoupit. Cena jízdy maršrutkou se pohybuje okolo 30 rublů (asi 18Kč). Když se řidič maršrutky zběsile proplétá nebojácně hustým provozem, je to zážitek!

Taxi nemá cenu volat. Pokud někam potřebujete hodit, stačí se postavit k silnici a natáhnout ruku. Během několika minut zaručeně někdo zastaví a ochotně vás doveze kam potřebujete za dohodnutou cenu.

Každý se tu nějak snaží. V Rusku obecně je dost bída a hodně lidí se stěhuje z venkova bez budoucnosti za nadějí do měst. Konkrétně do Moskvy nebo Petrohradu. Sociální systém a ekonomika v Rusku na tom není dobře. Lidé tu většinou pracují na černo (protože společnosti nechtějí platit odvody státu) a nakonec dostanou směšný důchod. Spíš než žijí tu lidé přežívají – to byl alespoň můj pocit.

S velkým přílivem nových obyvatel souvisí výstavba nových domů. Na všech okrajích Petrohradu se zuřivě budují nové čtvrti. Některé jsou i docela hezké, ale největším hitem jsou gigantická sídliště do nebe sahajících paneláků s cenově dostupnými 1+1 byty. Komfort žádný. Králíkárny. Stejně škaredé, jako paneláky z padesátých nebo šedesátých let, stejně škaredé domy se tam staví zas a znova. Můj průvodce v Petrohradu, Anton, který mi toho o Rusku mnoho pověděl, mi řekl: Toto je sen většiny mladých lidí. Bylo mi na zvracení. Ale když se z něčeho opravdu příšerného přestěhujete do něčeho co je jen „škaredé“, tak jste pak spokojeni. Průměrní rusové jsou překvapivě spokojení. Hlavičky mají vymazané z médií a jsou rádi, že jsou rádi.

Nová zástavba
Králikárny
PANELÁKY

Stará zástavba v okrajových částech města, u posledních zastávek metra, je opravdu škaredá.

Typická ulice
Panelarchitektura
Letní ruská deprese

Typický ruský vchod do paneláku. Plechové dveře, lavička, nepotřebné odložené věci (které záhadně mizí zhruba ob-den), šrumec. Před vchody je stále živo. V noci se tu v koších prohánějí hlodavci.

JÍDLO

Můj nákup: Mléko – levnější než u nás, ale prý se tu všechny mléčné výrobky vyrábějí z prášku, co se dováží z číny.
Sovětská limonáda Bajkal – chutnala dobře! Salám: Maso tu nemají zrovna levné a chuťově z toho, co jsem ochutnal, tak na vysočinu to nemá, nic moc, ale dalo se to sníst. Cosi jako margarín za 7 rublů (asi 4Kč) bylo to pěkně odporný, ale chtěl jsem to zkusit :-D

Velkým trendem jsou non-stopy. Najdete jich tu spoustu a i když se oficiálně nesmí prodávat alkohol mezi desátou večerní a jedenáctou ranní, ochotně Vám tu vyhoví, lahvinku přinesou „zezadu“ a zabalí do černé tašky. Některé obchody jsou docela schované, skoro až tajné. V jednom z nich seděla na pultu mezi kráječem na maso a kávovarem veliká kočka. Koupili jsme tu džus v pětilitrové zavařovačce a nějaký ten chlast. Ostatní vypadalo nevábně.

Obecně jsou zde velmi rozšířené mořské plody. Suši je natolik oblíbené, že suši-bary najdete na téměř každém rohu a i cenu tato velká poptávka srazila na rozumné peníze. Mňam!

Šavěrma – kavkazský gyros v tortile – až na to, že to není gyros a není to tortila, ale nějaký kavkazský rolovací cosi. Původ masa raději nezkoumejme, chutnalo to dobře a je jedno jestli to předtím štěkalo nebo mňoukalo.

GOPNICI

viz. wikipedie – http://cs.wikipedia.org/wiki/Gopnik

Velice zajímavá subkultura, opravdu jsem je potkal!
(fotky z jiných zdrojů, neodvážil jsem se je fotit)
CO JSEM VIDĚL PĚKNÉHO?
Ermitáž
Náměstí
Loď, ve který bylo fitko.
Kirovsk, muzeum obléhání Leningradu
Posilovna v bývalým atomovým krytu.
Vyborg
park Monrepo u Vyborgu
S pozůstatky po Sovětském svazu se tu nic nedělá.
Socha
Pěkné jezírko mezi paneláky

Park u města Puškin

Jezero v parku u Puškina
Bylo tam pěkně!
Následuj králíka
JEDU DOMŮ
Východ slunce nad Petrohradem

To není vlak – to je električka. V těchto „vlacích“ nenajdete záchody. Zato tu potkáte spoustu prodejců čehokoliv.

Tento pán prodával pedikúrní nůžky.

Vydal jsem se na cestu zpátky. Mohl jsem to vzít kratší cestou, ale nějak jsem nad tím nepřemýšlel a jel stejnou cestou zpět. Krásný teplý den se odpoledne změnil v deštivý. Stopování docela šlo, jeden hodný kamioňák mě nabral těsně před tím, než se rozpršelo a nechal mě vystoupit kousek od Talinu v místě, kde byl most, takže jsem byl krytý před deštěm. Navíc se tu dělala zácpa a tak to bylo dobré místo. Po čase mi zastavil majitel logistické společnosti, původně ruský armádní oficír. Ptal jsem se ho, jak jeho byznys ovlivnily sankce vůči rusku. On se rozesmál a povídá „To je hra někoho tam nahoře.“ Vysvětlil mi, že není žádný problém dovézt do Ruska zboží z Evropy. Ono je to poměrně zřejmé – je to jak s jinými ruskými zákony, prostě se to obejde. Kousek před Rigou jsem první den skončil svou cestu v lese kde voněly houby.

 

Brzy ráno jsem se vyhoupl do mlžného dne opět na silnici. Nějak jsem se překodrcal z Lotyšska do Litvy, kde mě později na pitomým místě nabral hrozně milej polskej kamioňák, který dokonce uměl docela dobře Česky. Jel jsem s ním asi 9 hodin až do města Radom. Řekl mi „Kamaráde, tady budeš spinkat.“ Po cestě mě pozval na výbornej piknik na schůdcích do kamionu ;)

Kamion piknik

Vyspal jsem se v poli a další den se pak stal posledním dnem mé cesty. Celý poslední den mrholilo, počasí fakt pod psa. Místa, kde mě lidi vyhazovali byly taky na prd, dvakrát jsem stál na dálnici, protože se to jinak nedalo. Předposlední velkou pomocí byl opět polský kamioňák, který mě zachránil z bludiště okolo měst Gliwice a Katowice a na první benzínce za hranicemi jsem natrefil na milou paní, která mě šoupla do Olmiku a tu jsem sedl na vlak a sláva nazdar výletu!

Na závěr: RUSKÁ RČENÍ

Není dobrého manželství bez pořádné hádky.
Není dobrého jídla, pokud nespadne na zem.
Vždycky
to bude dobré s vodkou. Nemáš rád sledování tenisu? Tak to zkus s vodkou!
Když dva řeknou, že máš akorát, běž spát.

Děkuji za přečtení! Cestujte, nebojte se, užívejte života!

4 thoughts on “PETROHRAD: stopem tam a zase zpátky

  1. debilní a tendenční cestopis, byla jsem tam v loni a co třeba nejznámější památky? Focení paneláků, no super, to je v každém evropském městě…Ale pro někoho asi novinka. Já mám krásné zážitky i co se týče gastronomie, ale když si někdo koupí margarín na 7 rublů, asi těžko lze očekávat zázraky.. Když už fotka na Zaječím ostrově, proč ne fotka z rakví cara Petra Velikého a podobně. Z tohoto cestopisu bych měla odpor tam jet. Tak samo Tallinn, co nejstarší lékárna z 13 století? Kostel Olafa?

    • Ej rita seňorita,
      cejtim tu čpavek, asi ti uniká rozdíl mezi cestopisem a turistickým průvodcem. Co jsem zažil a co tu píšu vychází samozřejmě z mých osobních preferencí. Viděl jsem tam spoustu pěkných věcí, a možná ne všechny, to nevadí. Já stejně moc na památky nejsem, chápej uzíval bych se v lékárně z 13. století k smrti. Rakev cara Petra Velikého mě prostě nezajímá, zajíc byl super, mám rád zajíce. Ze sakrální architektury mě zatím z mých cest nadchla asi jen monumentální katedrála – Dóm v Milánu. Tak pochop že ne každý objíždí pamětihodnost od pamětihodnosti, ale zajímá ho i něco jiného, možná pro tebe hlouposti, pro mě zajímavosti :) Chceš li něco objektivního, kup si průvodce.
      Hawk!

  2. ano tak vyfotím panelák, hlavně, že jsi u toho nezíval, nepotřebuji průvodce, mi stačí, že jsme tam byla

Comments are closed.