Proč vedu děti v oddíle?

Volná v jednom kuse bez většího rozmýšlení spatlaná reakce na:

Zkuste popřemýšlet nad tím, co jsou cíle naší práce v ZS (jako např. že vedeme děti k samostatnosti). Myslím si, že bychom mohli dát dohromady 5 základních cílů.
Jinými slovy sem napište, proč zůstáváte v ZS, co je pro vás oním hnacím motorem. Pro někoho to může být předávání informací dětem.

….

Napadá mě spousta věcí. Jeden z hlavních pilířů je určitě uspokojující pocit, že mohu děti naučit něco nového a praktického. Přiložit ruku k výchově schopnejch lidí – od drobností jako je naučit je škrábat brambory a namazat si chleba až po jejich podvědomý posun ve vnímání světa, v jejich hodnotách (přátelství, příroda, trpělivost, píle, lidé okolo mé osobnosti).

Pod rouškou vší mé práce se nakonec já stále učím. Poznávám spoustu různých typů dětí, rodičů, výchovných přístupů — z čehož se mohu poučovat a nakonec mi to může pomoci dobře vychovat i svoje vlastní děti.
Také se setkám s lidmi podobného myšlení na setkání pionýrů, cvvz atp., kteří smýšlí obdobně a i zde si vyměňuji zkušenosti a tím sám sebe učím novým věcem.

Vlastně aniž by mě to někdo učil na nějaké škole, metodou zkoušení a často pokus omyl nacházím nejlepší postup na komunikaci a práci s těma dětma. (A nějaký kurzy to nepojmou)

V oddíle jsem vyrostl, bavilo mě to, řekl bych že každého z nás to hodně v životě ovlivnilo. Nevím, co bych teď dělal, kdybych tou cestou oddílu neprošel.. Rozhodně bych nepotkal spoustu skvělých lidí a nezažil spoustu skvělých zážitků.

A zážitky, které dětem „dáváme“, jsou i pro nás zážitkem. Zažijeme to s nimi, tak jako my když jsme byli malí a poprvé rozdělali oheň na první sirku, nebo si poprvé postavili stan tak, že do něho neteklo. Jsme jim kamarády a parťáky, a spíše vzory než učiteli.

Kdo někdy vyrostl v dobrým oddíle, těžko ho opouští. A proto chci, aby mý děti v oddíle měly všechno tak super, jako já, protože já ho opustit nechci. I přes všechno řvaní na děcka co „dělaj bordel“ na schůzce já vidím ty děti za deset let a věřím že aspoň něco málo z toho, co jsme jim schopni předat se v nich projeví. Aspoň bych si to přál.

Ony ty děti často nezlobí proto, že by byly jakoby zlobivé, ale proto, že když jsou třeba v družině po škole s kamošema, tak taky řvou a lítaj, ale když sedí v lavici nebo doma snídají tak jsou zticha, protože tam je nějaká ruka zákona. V nás však spatřují napůl ruku zákona – autoritu (snad), a na druhou půlku kámoše. Někdo komu můžu tykat a klidně mu říct „Kivi ty vypadáš jak bezdomovec.“ .. což by svý učitelce neřekli. To, že dělaj bordel, je pak (často) jen jakási sekundární indikace toho, že vztah mezi váma a tím děckem je na jiné rovině.

Tak mě napadá – hrozně by mě zajímalo, jak třeba děcka zmiňujou nás vedoucí, když se s nima rodiče doma baví o tom, co jsme dělali na výpravě nebo na schůzce. . .

To jsem se ale rozepsal Váš Kivi