Když jsem se poprvé setkal s cigaretami, bylo mi asi patnáct, byl jsem samostatnej a řídil jsem si už svůj život po svým. Nejdřív jsem svým spolužákům, kteří mě naučili kouřit, vůbec nevěřil, nechtělo se mi věřit, že je to až tak hustý. Jenže bylo, bylo to opravdu skvělé. Pocit z prvních pár potahů byl jedinečný – chtělo se mi blejt. Po čase si moje tělo zvyklo příjmat cigarety a můj život se od té doby stal lepším. Jako správnej dospělák, jak vystřiženej z americkýho filmu, postupně jsem zvládl si úspěšně navyknout kouřit asi půl krabičky denně. Nádherným smradem tabáku voněl můj dech, mé ruce, mé vlasy a všechno mé oblečení. V zakouřené hospodě jsem byl ve svém živlu, někdy jsem tam pálil skoro jednu od druhé. Stál jsem si za tímto svým zvykem a každého jsem uměl převědčit o tom, že to co dělám je správné. Cigarety plně nahradily téměř všechen sport a pohyb, který jsem dříve dělal – i při krátkém běhu se bolestivě rozkašlu a to dost cool hustým kašlem. Tímhle dost cool hustým kašlem jsem budil každé ráno celou mou rodinu. Má žena taktéž velmi kouří a jsem na ni hrdý, postupem času se zlepšuje a kouří více a více. Nyní již všechny naše děti kouří cigarety, včetně 13ti-leté Amálky, ale myslím, že se ještě stydí nám to přiznat, je přece jenom ještě docela malá. Jsem na ně opravdu hrdý. Chtě jsem dříve ještě jedno dítě, ale kvůli cigaretám se nám to již nepovedlo. Od mala jsem je seznamoval s cigaretovým kouřem a budoval v nich s pílí závisost na nikotinu. O osvětu se snažím i na veřejnosti. Na veřejných místech, kde není kouření zakázáno, obšťastňuji nádherným cigaretovým smradem všechny okolo, od batolat přes teenagery až po seniory. Před nástupem do prostředku hromadné dopravy silně potáhnu a obšťastním všechny lidi výdechem až vevnitř vozidla, aby se mohli radovat se mnou. Radostnou stopu své záliby neopomenu zanechat v podobě nedopalku umístěného přesně v místě, de jsem kouřil, nebo nedbalým a stylovým cvnknutím do kaluže, do silnice nebo do sněhu (líbí se mi hromádky nedopalků rozeseté na nejrůznějších místech, je pěkné vědět, kde se vyskytují lidé, podobně hrdě smýšlející). Jsem skromný a učím tak i své děti. Mohl jsem jim pod stromeček nadělit nové kolo nebo hodinky, rozhodl jsem se, že bude ale většího prospěchu, pokud peníze prokouřím. Jako otec rodiny musím přece nést zodpovědnost. Nyní už jsem hodně starý, takřka chlap nad hrobem. Táhne mi na padesát a má kuřácká záliba vytvarovala na mém těle řadu rozličných sexy vrásek, má kůže jakoby zežloutla. Táhne mi na padesát a nad hrobem zpětně hodnotím svůj život. Celý život jsem si přál, aby mě přejelo auto, nebo tramvaj, nakonec jsem se ale stejně dočkal slibované rakoviny. Tak snad umřu, moc bych si to přál.

…

„Prach jsi a v prach se obrátíš“ (Bible, Gn 3,19)

Epilog:
Závěr je vlastně tak prostý: Je mi smutno, že mnoho mých přátel, a jsou to skvělí a báječní lidé, je více či méně závislých na droze jménem nikotin.Stát si mne ruce, mě to mrzí a dnes a denně přemýšlím, jak lidi přimět k tomu, aby toho nechali. Diskuse a argumenty nemají cenu, nikdy žádného kuřáka neukecám, s tím jsem se smířil. Člověk závislý na cigaretách je schopen svůj zcela prokazatelně hloupý, zbytečný, okolí obtěžující, zdraví ničící, peníze zbytečně tratící zlozvyk hájit, dokonce snad i za něj bojovat. Vypadá to všechno tak banálně a přitom není. Kdyby přijeli na naši zemi mimozemšťané, jistě by se velmi, stejně jako já, podivili: Co to ti lidi dělají? Vdechují jedovatý kouř z něčeho, za co utrácí peníze, čili platí si za to, že si ničí zdraví? Je to asi jako pronajmout si parcelu na vrcholku nechutné skládky. Nebo tak něco.

Omluva:
Tímto bych se chtěl omluvit všem kuřákům, které jsem zranil, naštval, urazil, nařknul. Jestli jste rozrušení, neváhejte si zapálit jednu na uklidněnou.
Tímto bych se ještě chtěl jménem všech kuřáků (nikdo neříká, že to nemůžu udělat) omluvit všem nekuřákům a sobě, kterým jsme my (kuřáci – já ne, ale nyní hovořím jejich jménem, tak tedy .. kuřáci) způsobili jakékoliv nepohodlí, omlouvám se, jestli jsme znečistili svým nedopalkem veřejný prostor, omlouvám se, jestli jsme vám zasmradili vaši oblíbenou restaruraci, zkrákta omlouváme se. Omlouvání a ohledy nám moc nejdou, ale zkoušíme to. Trápí nás naše závislost a toto naše postižení, a tak se vám, milí nekuřáci omlouváme. Víme, že to přijmete, protože vy to umíte.

Upozornění: Dlouhý a rozvleklý úvod, přitom naprosto, ale uplně naprosto jiná závěrečná myšlenka, taktéž dlouhá a rozvleklá.

Rodičové, přátelé a mnozí další mě a možná i vám někdy říkali: Uč se pilně, bude se ti to jednoho dne hodit. A tak jsme se všichni, já i vy, pilně učili, absolvovali základní školu s nabytými základními vědomostmi, tušíce, co je to atom, periodická tabula prvků, fyzikální pokus, trojčlenka, úprava výrazů, jaká zvířata kde žijí, jména hlavních měst všech států, co se kde těží, a spoustu věcí. A taky (a budu pokračovat sobecky a po mém, čili o sobě) mne tam naučili docela slušně českému pravopisu, kotoulu vpřed, vzad, lidovým písním a kdovíčemu ještě všemu. Spoustu těch věcí v současnosti využiju. Samozřejmě kromě druhů zájmen a větného rozboru, ovšem o zbytečnosti této látky jsem měl ve zvyku se rýpavě zmiňovat již v dobách, kdy byla vyučována…

Pak přišla po devítce střední, já opustil svou milovanou základku a jal jsem se pln nadšení do navštěvování eletrotechnické průmyslovky, bylo by mi stydno nezmínit – na Kounicove. V době svého postpubertálního vývoje a utváření osobnosti mě tenhle ústav dal mnohem víc, než dobrý přehled ve věci elektrotechniky. Jedineční kantoři a atmosféra téhle školy, do které jsem se každý den těšil, výborný pánský kolektiv a všechno okolo toho ve mě zanechala nejlepší 4 školní roky v životě. Celou tuhle školu jsem takřka „pročtyřkoval“, nejlepší prospěch jsem měl (když nepočítám tělák) z angličtiny. Jakého bylo překvapení (a poser všech kantorů, kteří mě neměli příliš v lásce), když jsem odmaturoval s vyznamenáním. Já na tuhle školu a ta škola na mě budeme určitě vzájemně ještě douho vzpomínat.

Obor automatizace jsem neopustil a vrhl se na Vysoké učení technické pokračovat v tom, co jsem začal. Nedostat se na tuhle školu, to chce už asi nějakou těžkou mozkovou demenci, protože vemou prostě všechny. Nějak jsem se tím vším balastem protloukal až do letošního září až října, kdy jsem započínaje druhý rok studia začal přemýšlet a uvědomil jsem si, že mě ta škola vůbec nebaví a nezajímá a to, co se tam učí bych v zaměstnání nechtěl dělat. A tak jsem se rozloučil se spolužáky a tuhle školu opustil.

A teď tak trochu balancuji jakou teda tou závěrečnou myšlenkou to zakončit… Zkusím vznést pár řečnických otázek.
Všímáte si (obzvláště ve vysokoškolských létech), že při seznámení s novým člověkem nejpozději jako třetí otázka přijde věta typu: „A co ty vlastně studuješ?“ ?
(Určitě totiž odpověď na tuto otázku hraje významnou roli o tom, jak si tazatel poté bude představovat naši budoucí profilaci, nebo bude zaujat a bude pokládat další otázky, týkající-se našeho oboru studia.)
Všímáte si, že málo se při takových vážněji vypadajících seznámeních diskutuje představa o budoucnosti? Zvláště na prvních mnoha schůzkách s potenciálním partnerem?

Jo, to se totiž klidně tak může stát: Nevinné seznámení v podroušeném stavu s dívkou na baru, kterou chtivý, již nějaký pátek dospělý, muž nakonec dostane do postele může klidně vést v léta trvající vztah. Dříve, nebo později se střetnou jejich vysněná budoucí já. A buď se v té vzdálené realitě snesou, nebo ne.

(A teď se přesuneme uplně někam jinam pomocí této myšlenky.) Kdyby tohleto lidi při seznámení tímto způsobem prozřeli již při prvních schůzkách, mohli by si ušetřit spoustu času a starostí.

Představte si sami sebe v roli muže. Představte si bar plný velmi různorodých dívek, svobodných, lačnících po usínání v náručí krásného, nadějného a smělého muže, jakým samosebou jste, věříte si, ostatně už jste něco popili. Postupujete od dívky k dívce a tážete se každou na to, jak si představuje svou budoucnost, sama sebe za nějakou řádku let dopředu. (Bereme v úvahu že jsou všechny již natolik uvědomělé ve věci nakládání se svým životem, že to, jak si teď tu budoucnost představují se bude docela dost blížit tomu, jaká ve skutečnosti bude.)

A tak tedy postupujeme, až si z davu dívek nakonec po pečlivém zvážení a oslovení všech přítomných (a že jich tam je v tom našem vymyšleném baru) vybereme tu, jejíž představa o budoucnosti by nejlépe seděla s tou naší představou.

Happy ever after? Téměř zaručeno. Pohoda, co?

Jenže takhle to nefunguje a mozek, náš věrný kamarád, by to nedopustil. Podvědomě se totiž bojíme velkého žalu při ztrátě velké, té pravé lásky (třeba na celý život), který ovšem vůbec nemusí přijít. Proto díky kamarádovi mozkovi si podvědomě vybíráme raději partie kratší životnosti, jejichž ztráta nás nebude tolik bolet, protože si budeme tak nějak říkat, že to stejně nebyl ten pravý, či ta pravá.

Otázka zní, v jaké životní fázi se právě nacházíte a kterou z těchto variant opravdu hledáte.

Tak co, je to moc velkej blábol? Jestli jo, ta já už s tím půjdu k šípku… Končím včas, zmatených myšlenek hlas. Hawk.