Tak jaký to teda je v tom Bělorusku?

Ok. Pokusím se vydat nějaké shrnutí mých postřehů za dobu mého pobytu. Nevím odkud začít, tak třeba tím, že nebejt tu mít ženu, tak bych sem asi nejel. Nechci nikoho odrazovat od této zemičky, jistě se dá poznat na sto způsobů, ale pokud jste turističtí typové co lační po něčem zaujímavém, jako velehory, hustokaňony, gigamonstr věci atp., tak jo, taky se to tu najde, ale myslím si, že za ta všechna trápení (víza, nekonečné čekání na hranicích + není to zrovna blízko a Raynair tam fakt nelítá za pětikilo) to asi nestojí. Možná tak jet stopem, to by mi přišlo jako zdravá idea. Pokud vás ovšem možná zajímá i něco víc, než jen turistické atrakce, tak je tu mnoho pikantností, které dodají turistovi lačnícímu po dobrodružství trochu elánu!

Turistických cílů tu není zas tak mnoho. Jejich recenze najdete na netu ;) Válku přežil skromný počet zámků, nějaká ta pevnůstka, pravoslavný klášter, muzeum atp. Za zmínku stojí národní knihovna v Minsku, Bělavěžský prales a mě osobně zaujalo muzeum lidskýc malformací (Teratologické museum) a rozsáhlá sbírka muzea kamenů. Na malformace chuť nemám, ale když bych měl šutry po cestě, tak se tam stavím.

–> http://insidebelarus.com/article/unusual_museums_in_belarus

Co je na této zemi podle mě nejzajímavější, je to, jak jinak tu věci fungují. Jak se tu snoubí (a v Minsku obzvlášť) vše moderní, západní, bok po boku (nebo spíš sedíc si navzájem na klíně) diktátorsky-socialistickému režimu a dlouhotrvající špatné ekonomické situaci, na kterou už si lidé tak nějak zvykli.

Love

Pro pochopení rozdílu mezi stavem ekonomiky je hodně dobré si projít srovnání na webu Numbeo, zde:

–> http://www.numbeo.com/cost-of-living/compare_cities.jsp?country1=Czech+Republic&country2=Belarus&city1=Brno&city2=Minsk

V jedné věci si Češi s Bělorusy můžou podat ruku – rádi si stěžují. Ale já se jim ani moc nedivím. Na co si stěžují?

Není práce – a když je, tak za směšné peníze (prodavačka v supermarketu = 4.800 Kč měsíčně). Takže lidem chybí peníze… Aha, říkal jsem si: „Počkat, jak to myslíte, že lidi nemají peníze? Po ulicích se prohánějí krásná nová auta, všichni mají nějaký byt, viděl jsem minimum žebráků nebo bezdomovců v centru města… To se mi nezdá…“

„Ano to je pravda. Lidi opravdu nemají peníze na auto a na koupi bytu. Všechno si berou na leasing nebo na hypotéku. Procento úroku z půjčky na bydlení činí cca 25-30% ročně. Pohodička? Lidé do toho ale jdou, nic jiného jim nezbývá, nebo prostě hrozně chcou. Mimochodem – komický kontrast – v Bělorusku jsou hrozně populární Iphony. Věřte nebo ne, velmi často si lidi berou půjčku na Iphone…

Je to k zamyšlení. Jde o zemi, kde roční inflace národní měny činí 16% a lidé sledují kurz k dolaru a euru každý den. Bankám prý lidé nevěří. Země si prošla několika finančními krizemi. Hodnota peněz uložených v bance konstantné klesá… Možná proto lidé právě touží po něčem fyzickém, hmnotném, co svoji hodnotu má.

Minsk

Budu psát něco o tomto městě. Možná se to vztahuje i na jiná města v Bělorusku, ale jinde jsem zatím nebyl, toš abych si nevymýšlel. Uvedu pár takových věcí co bych řekl o tomto městě:

Minsk je město širokých bulvárů, alejí, dvorů mezi činžáky zaplněných vzrostlými stromy. Ale také tu najdeme odpudivé čtvrtě s holými prostranstvími, kde jsou jen baráky a paneláky. Většina domů v Minsku jsou právě paneláky.

Minsk je město rušné dopravy (dobrý relax pro obyvatele Moskvy), od semaforu k semaforu se jezdí na plý plyn (když jedu 50, dojedu akorát na další zelenou, ale všichni mě předjíždějí a mám pak pocit, že zdržuju – je třeba se přizpůsobit).

Do Minsku jezdí Rusové hrát do kasín, která jsou v Rusku zakázána.
Lidé v Minsku nevypadají dvakrát šťastně.
V Minsku jsou dvě linky metra, třetí se staví. Metro jezdí od 5:30 do 1:00, v noci MHD nejezdí.
Minsk je čisté zeleno-šedé město. Žije tu spousta sympatických pouličních kočiček. Pejskařů pomálu.

IMG_7709

Když jdete do banky nebo na poštu, kde není vyvolávací systém, stojí se u každýho okýnka řada a to tak, že další lidi v pořadí se lepí na ty lidi před nima. Nějaký ohyzdný chlapík mi zíral přes rameno když jsem si měnil hotovost a to mi přišlo strašný. Inu jiný kraj…

U pokladen to letos trvá. Potíže s vracením, počítáním a placením mají všichni, protože paralelně fungují dvě měny. Ta stará (100-500 000 bankovky) a nová (mince – kopějky a bankovky začínajících na 5 rublech). Nová měna je jako ta stará bez 4 nul. Ve výsledku se tedy stane, že zaplatím dvacetirublovou bankovkou nákup v obchodě a paní pokladní mi vrací desetitisícové… :-)

IMG_7721

Byty tu mají zvenku kliky, lidi se zevnitř pak zamykají. O chodby v panelácích se (podle mě) nikdo nestará a slouží jako kuřárny. Eklhaft.

Tři dny zpátky odstavili celé jedné čtvrti teplou vodu, další budou na řadě posléze. Na dva týdny. Ou!

Pokuta za propadlou technickou je významně menší částka než samotná technická prohlídka vozidel. Výsledek si doplňte sami.

V Minsku se vyrábí známe motocykly nesoucí jméno tohoto města: https://en.wikipedia.org/wiki/Minsk_%28motorcycle%29

V Minsku se nachází část závodů jedné z největších státem vlastněných automobilek v Evropě – MAZ: https://en.wikipedia.org/wiki/Minsk_Automobile_Plant

IMG_7745

BEL-VSJO

O příčině nebudu polemizovat, ale ta tři písmena „BEL“ svítí z každého rohu. Kromě toho, že každá instituce ve městě je v jednom případě pojmenovaná na 100% „Belarus“ (tedy kino Belarus, hotel Belarus, obchodní centrum Belarus…), je zde ohromné množství institucí a firem které začínají na BEL. Od tradičních jako BELPOČTA, BELARUSBANK, BELTELEKOM až po BELMARKET, BELWEST, BELKNIGI… atp. Rozodně nejlepší je Belakola (aka místní kofola), která není vůbec špatná. Celé to dokreslují plakáty s místními produkty nebo sportovci a motivačními hesly „Ja ljublju Belarus“ atp. Jsou to zkrátka patrioti. Máme se jak se máme, buďme na to hrdí :)

IMG_7732

Magaziny

V obchodech (magazínech) se dá koupit celkem stejný sortiment jako u nás, opravdu žádná velká exotika nebo seznace v tomto odstavci nepadne. Co se cen týče, to se nedá nějak shrnout, vychází to tak na stejno. Něco je dražší (víno, pivo, některé ovoce, asi obecně importovaný věci), něco je levnější (vejce třeba 10 vajec za 20 Kč, brambory, pečivo). Průměrný plat je poloviční jak u nás, ale supermarkety překypují zbožím a lidi kupují… tak asi pohoda ;) Zajímavostí podle mě hlavně je, že většina menších obchodů otvírá kolem 10:00 a má otevřeno do 18 nebo 19 hodin, drtivá většina supermarketů má otevřeno od 9 do 23 hodin. Když jsem říkal, že u nás lidi chodí do práce na pátou ráno, tak byli vyděšení :D Zkrátka to tu mají trochu posunuté ;)

Poslední špeky

Byli jsme na pivním festivalu v krásném rozlehlém parku. Něco takovýho se tam konalo prý úplně poprvé, vstup zadáčo a tak. Došli jsme tam kolem osmé a zjistili jsme, že od 20:00 skončil prodej piva (jediného prodávaného alkoholu). Smutní jsme šli stát frontu na limču… a hele, tamhle si lidi vodnášej pivo (20:15)… jdu tam, tiše se ptám, jestli tam lze dostat piva, chlapík ve frontě říká že jo. Stojím frontu a koukám jak obsluha luje do kelímků lidem z plechovek pivíčka pohodička. Už se blýskalo že přijdu pomalu na řadě když tu došli zezadu k stánku dva příslušníci milice (tady nemají policii ale milici) a jakože pane jak to je možný že dáváte lidem pivo vždyť už bylo vosem čisof! Týpka polil horkej pot, dolil dvě piva a podal výmluvný beznadějný pohled k pomalu se rozpouštějící zklamané frontě…

Když jsme pak posléze přes plot dovnitř propašovali lahváče z magazínu naproti, tak jsem pak zjistil, že se tu normálně vůbec nesmí v parku pít alkohol ani nikde na veřejnosti. Vzít si lahváče nebo vínko a posedět na dece v parku je ekvivalentem průseru. Nechápal jsem. Moje představy, že bych tu třeba mohl nějaký čas žít se rázem rozplynuly… Oh!

Prý aby se ožralí lidi neváleli po ulicích a v parku… No což o to, myšlenka dobrá, ale podle mě buzerace. Ostatně není nad to si čas od času trošku vylejt hlavu a poválet zeleň v parku, no ne? A tak lidi chlastaj doma, nebo u pultíku v magazínech, zrudlý bábušky si lijou vodku z plastový lahvičky do kelímků vod kafe. Kakája natura, takája kultura!

No nic, končím včas, BELARUSI HLAS!

IMG_7749

 

Bělorusku vstříc

Milý čtenáři, rád tě opět vítám na svém blogu. Poslední zápis je už dva roky starý, nedostal jsem se ani k tomu, abych ti povídal o putování po Balkáně, ale chtěl bych ti teď začít povídat o mé cestě za poznáním Běloruska.

V Bělorusku jsem nikdy předtím nebyl. Hodně jsem od něj slyšel od mé ženy, které je tento stát domovinou. Už koncem května tohoto roku odjela po delším pobytu v Česku zpět do Minsku. Já se ještě musel soustředit na státnice a tisíc dalších věcí, ale teď už se i můj odjezd nezadržitelně blíží. Jeden z hlavních důvodů mé cesty je svatební oslava s přáteli mé ženy a pár společnými známými, která se odehraje 20. srpna, takže budu určitě mimo jiné nápomocen při přípravách. No a druhou velkou pohnutkou je samozřejmě poznat Bělorusko, poznat tu zemi, o které už jsem tolik slyšel. Když lidem říkám, že mám ženu z Běloruska, někteří si myslí, že jde o nějakou část Ruska. Lidé, i já z počátku, mají někdy problém umístit Bělorusko na mapě Evropy a vyjmenovat jeho sousedy. O Bělorusku se v podstatě obecně moc neví. Je nám tak trochu vzdálené a většinou si lidi vybaví Lukašenka, boj za lidská práva… možná nějakého běloruského sportovce. Víme, že pro Francii je typické víno, pro Anglii čaj, pro Maďary lázně a klobásy, ale co to Bělorusko?

Záměrně jsem si nepůjčil žádného průvodce, neotevřel žádnou knihu, neskoukl žádný dokument. Jen jsem si stručně prošel tipy na WikiTravel a informace pro turisty na stránkách ministerstva zahraničních věcí. Chci se nechat překvapit, chci to nechat na sebe působit ;)

Přípravy

Na cestu do Běloruska je třeba si obstarat víza. Pro víze se člověk musí vydat na dva výlety do Prahy. Konzulární oddělení republiky Bělarus na Praze-Tróji je suterénní místnost s jednou přepážkou v pěkné vilce. Ziskání víza je v podstatě formalita. Přinesete vyplněný dotazník, který si můžete stáhnout na webu ambasády, fotku, doklad o pojištění a hotovo. Pokud chcete pobývat v BLR déle než měsíc nebo žádáte o vícevstupové vízum, musíte ještě doložit dokument „pozvání“ občana BLR (nebo zvoucí organizace – cestovní agentury), což vyžaduje ještě administrativu ze strany zvoucí osoby, kdy vyplní pozvánku, pošle ji poštou do Česka a tu pak přinesete s sebou. Pak už stačí jít do banky uhradit 60 € jako poplatek a je to. Opačným způsobem to funguje podobně, až na to, že moje manželka na české ambasádě v Minsku nemusí platit poplatek, nemusí ani prokazovat pojištění a zajištění cesty (jízdenky), což jinak je potřeba. No a za týden na výlet do Prahy znova a váš pas je vrácen s nalepeným vízem.

Já pojedu autem, takže mě čeká určitě dlouhé čekání na hranicích a zážitky z místního provozu. Už se nemůžu dočkat! :) Státní hranice mají dokonce i svůj web, kde je zobrazeno v reálném čase kolik aut čeká kde ve frontě (http://gpk.gov.by/en)! Taky se tu dočtete, co všechno budete na hranicích potřebovat, že vyplníte migrační kartu, kterou si pak musíte nechat ještě potrvdit v hotelu nebo na policii. Další info nahodím až to absolvuju ;)

Nóvosti

Co se jinak teď v Bělorusku děje z přehledu posledních novinových článků?

Měna se od 1. července „denominuje“. Díky vysoké inflaci se dostaly do oběhu statisícové bankovky a tak se člověk snadno stal milionářem. Všem bankovkám se tedy obrazně škrtnou čtyři nuly, vydají se nové bankovky a dokonce, poprvé v historii Běloruska i kovové mince. Mince se razily v Litvě a na Slovensku. V době mého pobytu budou v oběhu oba druhy, tj. stará i nová měna.

http://ekonomika.idnes.cz/belorusko-denominace-bankovky-ztrati-ctyri-nuly-fbr-/eko-zahranicni.aspx?c=A160628_195401_eko-zahranicni_ale

http://myfin.by/info/denominaciya (RU)

Vzhledem k špatné ekonomické situaci Ruska, na kterém je Bělorusko finančně závislé, se Lukašenko oportunisticky obrací k Evropské unii, se kterou (prostřednictvím kompromisů ve spoření výdajů a liberálnějším přístupu k politicky pronásledovaným osobám) navazuje vztah za účelem finanční podpory.

http://archiv.ihned.cz/c1-65357130-alexandr-lukasenko-se-obraci-od-moskvy-k-evropske-unii-tlaci-ho-k-tomu-stav-ekonomiky

Další reformy Lukašenka z rozhovoru s Běloruským novinářem o pozdějším odchodu do důchodu.

„Můj otec zemřel, když mu bylo 43 let. Takže na něm stát výrazně ušetřil. Průměrně se běloruské ženy dožívají 67 let, muži 65. Důchodu si tedy my muži užíváme zhruba kolem pěti let. Smysl této reformy může být vnímán jako pokus o velkolepou krádež. Podle prognóz Běloruského statistického výboru se muži, kteří se letos v Bělorusku narodili, dožijí jen 67 let. Užijí si tedy důchodu už jen dva roky.“

Zdroj: http://www.lidovky.cz/taticek-lukasenko-zlevnil-vodku-a-lid-pije-pije-a-pije-lici-belorusky-novinar-1wo-/zpravy-svet.aspx?c=A151029_092440_ln_zahranici_msl

Pracuj, nebo plať. A nejlépe obojí – „Přeloženo do jazyka běloruské reality: přišli jste o práci, a tudíž neplatíte daně? Místo nich zaplatíte vysokou pokutu. Nemáte na ni peníze, protože je nevyděláváte? Naúčtují vám další penále. Pořád nemáte, z čeho byste zaplatili? Nevadí, zákon na vás pamatuje: státu posloužíte veřejně prospěšnými pracemi, dokud svůj dluh neodčiníte.“

Zdroj: http://www.lidovky.cz/navrat-do-sovetskych-casu-belorusko-tresta-spolecenske-parazity-p9q-/zpravy-svet.aspx?c=A150415_144602_ln_zahranici_msl

Tak a to je pro dnešek vsjo! :)

5 problémů brněnské dopravy

Upozornění: Autor si v článku nebere servítky. Nevhodné pro citlivé povahy, obsahuje hrubé výrazivo.

Úvodem bych rád nastínil, že jezdím autem poměrně často. Ne z vlastní pohodlnosti, ale protože tak trochu podnikám v malé autodopravě. Pokud můžu, využiju kolo nebo MHD. Po nějaké době se mi nahromadilo více myšlenek a tak jsem sepsal tento možná zbytečně dlouhý článek.

1.     Moc aut

Je tu zkrátka příliš mnoho aut. Jakožto rozvinutý stát bohatneme (nebo si půjčujeme) a kupujeme si další a další auta. A proč ne? Kdo na to má, tak si koupí auto, na tom není nic až tak špatného. Ale kdo má na auto, ten je ochoten část svých příjmů investovat i do jeho každodenního provozu. Z čisté pohodlnosti. Je to o svědomí lidí a přesto je to stejně přirozené, jako si vydloubnout v šalině šušeň z nosa. S vyššími příjmy je těžké si nezvýšit životní standard – jistě jste to v minulosti zažili, když se Vám na účtu zvyšují cifry, je prostě těžké je tam nechat tak ležet. A tak lidi jezdí autama a nadávají na ucpaný silnice. Nebo taky ne, já nenadávám. Množství aut je věc, která se dá těžko změnit, ale kdyby se chtělo, tak to jde a už dávno to tak nějak je. Ve většině aut veze jen sám sebe řidič a v už tak zbytečně naducaném SUV se veze další kubík vzduchu, ten se ale má. Nejde však o to zaplnit místo v autě, ale vůbec na individuální přepravu auto nepoužít. Řešením je kolo, nebo aspoň skůtr. Já používám kolo, ale při panické hrůze, kterou by leckdo nepřežil kličkujíc v těch zácpách a provozu, bych si klidně koupil skůtr nebo babetu. Když jedu jen navštívit babičku na druhý konec Brna, bylo by to o dost pohodlnější.

Je třeba pochopit, že stávající šířku ulic pravděpodobně v blízkém časovém horizontu cca 100 let nerozšíříme a tak je potřeba s místem nakládat nějak smysluplně a hospodárně. To se neděje.

2.     Debilní přístup k cyklistice

Bylo už napsáno mnoho, ale je třeba to zmínit. Kolem a kolem v Brně neexistuje žádný racionální přístup k cyklistice. Cyklista je nikým nevolený podčlověk, který zavazí autům. Na cyklostezky není místo, všude, kde se dalo, se ulice zaplnila dalšími pruhy a parkovišti. Ukrojit pruh silnice pro cyklisty, kteří by nerušeně projížděli okolo stojící kolony (která by se tím ku nasrání automobilistů a pro účel jejich přesedlání do sedel a tím taktéž snížení obezity obyvatelstva – sledujte kolik by to mělo skvělých pozitiv!) se zdá jako nemožná věc.

Nějaká banda idiotů vymyslela, že mezi devátou ranní a pátou odpolední (tuším) se nesmí na kole do centra města. To je přinejmenším absurdní – jezdí tam šaliny, auta, taxíky, policajti, dodávky a člověk který své vozidlo pohání svou silou je mnohdy trapně zastaven dementními příslušníky Městapa, co nemaj nic lepšího na práci než vymáhat dodržování tohoto dementního nařízení. Pokud se v pěší zóně dovedou nechaoticky pohybovat auta, šaliny atp., proč by nemohlo být stanoveno, jak se mají pohybovat cyklisti, např. namalovat pruh atp. – s chutí bych jej hrdě využil.

A tak jsou motoristé nervní z všudypřítomně kličkujících cyklistů. I motoristé by měli nějak podpořit cyklisty, aby měli své pruhy a cyklostezky a nesmrděli jim na silnicích.

3.     Čechistický když oni tak já přístup řidičů

To, co dělá zvláště městským Brněnským řidičům problém, je dodržovat zákony. Sáhněme si do svědomí. Problém je, že to dělají všichni, tak nějak se to stalo standardem. Někdy může drobná oklika zákona trochu pomoct či dopravu urychlit. Většinou to však příliš nepomůže. Řidiče můžeme dělit na dvě části. Na ty, co spěchají, porušují předpisy a jsou vychcaní a na ty, co nespěchají, dodržují předpisy a jsou nasraní. Tyhle dvě skupiny mezi sebou vedou vědomou válku. Já se snažím držet někde u středu. Občas spěchám, občas ne, tak různě. Také porušuji kdejaký předpis, stejně jako ostatní nejezdím 50, nýbrž 60 či více, jak to kde prostor umožňuje. Je jasné, že šedesátka v tom novým tunelu je blbost, taky tam nikdo 60 nejezdí. Nikdo, tu se rychle přizpůsobí i cizinci a vesničani.

Někdy si místní spěchaví naopak hrají na zmatené vesničany a i když ví, že ta dlouhá fronta směřuje do odbočovacího pruhu, kde taktéž budou odbočovat, předjedou tu kolonu v jiném pruhu a pak se tam vserou na myšku před pomaleji se rozjíždějící se řidiče, nebo je nějaký dobrák (vůl) pustí. A pak se tváří jakože aha, já nevěděl, že tady ty pruhy tak jsou, nebo uhni – nasrat – spěchám. Tradá, na co stát frontu? Vždycky, vždycky se tam je možné dostat. Jednou jsem to v rámci spěchání taktéž udělal, chce to jen trochu cviku, ale je to dost nefér.

Snažím se zachovat plynulost provozu a tak, pokud nespěchám, nehrnu se na maximum k semaforu, na kterým z dálky svítí červená a jelikož tu jedu už po stý tak už vím, že ještě dlouho tam svítit bude, protože vím, jak ty semafory navazují. Tak si jedu tak třicet, že mi to akorát vyjde. Mezitím mě předjedou spěchavci a vytvoří malou frontu u semaforu. Příliš si nepomohli, ale plynulá jízda je ta tam. Inu, kdo spěchá, na spotřebu a nějakou plynulost moc nehledí.

4.     Chodci

Někdy nadneseně trousím, že chodci by se měli zakázat. Chodci, obzvláště neřidiči a důchodci, mají pocit svatého práva kdykoliv vstoupit na silnici a nebýt při tom přejetý. Na přechodu i mimo něj, s rozhlédnutím se, i bez něj. Problémem je, že přechody fungují jako křižovatky s hlavní a vedlejší cestou. A ta hlavní je zde přechod. Chodci se trousí po jednom či malých houfech a chudák každé druhé auto musí přibrzdit či zastavit a počkat, poté se zase rozjet a sledovat v zrcátku jak dalšímu kolegovi za ním vlezla hned co projel na přechod nějaká další spěchající osoba.

Řešení této situace, které je již dlouhá léta západu známé, jsou semafory pro chodce. Neříkám, že v Brně nejsou. Jsou, ale je jich žalostně málo. Chodci pak narušují plynulost dopravy a jako vedlejší efekt si znečišťují ovzduší ještě o něco víc, protože rozjížděním aut se spotřebuje více benzínu, než když by ta auta jen projela.

Děsná je situace např. před fakultou stavební VUT na Veveří. Jsou zde za sebou tři přechody, kde se celý den trousí lidi.

5.     Městapo

= Městská policie Brno. Jejich revírem jsou Brněnské ulice, jejich tempo je vycházkové, jejich cílem jsou (kromě cyklistů projíždějících pěší zónou) špatně parkující auta, zejména pak stojící částečně na chodníku, na blikačky, přes den u kolejí, moc blízko u přechodu a hlavně těch, které nikomu nezavazí. Jejich oblíbenými lokalitami jsou Pekařská a Údolní. Jejich IQ je na bodu zero.

Od mého kamaráda malý komentář k onomu stání u kolejí. Kamarád bydlí přímo na ulici Údolní. Auta by zde přes den neměla stát, protože kdyby došlo k ucpání tramvajového pásu šalinama, tak aby zde mohla projet rychlá záchranná služba, hasiči atp. Zde dochází pouze k debilnímu vymáhání tohoto zákonu za účelem pokut. Pochybuju, že by se někdy stalo, že by se tahle ulice zacpala na tramvajovém pásu natolik, že by zde sanitka neprojela. Co se však stane při odtahu vozu? Ono ten odtah chvíli trvá. Přijede odtahovka s vypaseným měšťákem a zastaví kde jinde, než na kolejích. Ten vyskočí z auta a zatímco pracovník odtahovky si chystá rameno, on si zapisuje, fotí atp. Pak se auto zakurtnuje, zvedne, naloží a odjede. Zabere to minimálně 10 minut. Za tu dobu na údolní projedou aspoň dvě šaliny a nějaký ten trolejbus. Respektive – neprojedou. Auta se začnou taktéž řadit do kolony a vytvoří se zde regulérní dopravní zácpa, ze které by byl určitě řidič sanitky nebo hasičského vozu velice šťasten, že mu tu Městapo tak uctivě vyklízí prostor. A to, co vybírají za odtah? Dva tisíce? Si dělaj prdel, ne?

Další vychytávkou pro obézní policisty je takové bílé auto – pickup – s nápisem Brněnské komunikace. To stává většinou na parkovištích nebo u přechodu. A jakmile někdo nezaplatí, nebo zastaví příliš blízko přechodu, veliký kus sádla v reflexní vestě se vyvalí z auta a hodí bloček za stěrač. Tak tráví svou směnu. Fuj.

Ještě jsem viděl, jak s úsměvem měšťák dal bloček přenosovému vozu České televize stojícím přímo před kinem Scala, kde bylo spoustu místa, nestál na chodníku ani nikde špatně, ničemu nezavazel. A ten zmrd s úsměvem nalepil nálepku. Počastoval jsem ho frajerem a smutně jsem jel dál.

 

Závěrem? Nevím, asi se budu muset stát primátorem a zbudovat ty pruhy pro cyklisty nebo co…

Malý životní restart

da_me

Když jsem ležel v horečkách blížících se čtyřicítce, měl jsem pocit, že se mi hlava každou chvíli rozletí do všech stran a jen jsem odpočítávál minuty do té doby než zabral paralen. Bylo mi dost blbě a přál jsem si jediné: abych to už měl za sebou, všechna ta šílenost skončila a já byl zase zdravý a fit. Zjistil jsem, že ve stavu déletrvající bolesti nepřestávám tak úplně myslet. Logicky mi mozek nadhodil sebezpytujícíc otázku: jak jsi mohl dopustit nakažení touhle šílenou nemocí?

Je zajímavé, že jsem jistě něco podobného prožil již předtím, vyvodil z toho pro svůj život důsledky, řídil se sebou stanovenými pravidly zdravého žití a nakonec z nich tak nějak polevil, cosi mi je podřídilo, pozohýbalo, odsměrovalo pryč.

I tentokráte jsem tedy označil v nejbližší minulosti příčiny svého stavu (v tu chvíli tuze bídného) a vytvořil si malý plán malých změn, které snad budou mít velký dopad na moje zdraví. Tu je tedy seznámek, který jsem vygeneroval, občas uvádím předchozí stav, důsledky atp.

DA LIST:

1) Budu víc spát

Budu spát v průměru (ale nejlépe pravidelně) minimálně 7 hodin denně a denní nashromážděný deficit z běžného osmihodinového spánku nepřesáhne 10 hodin. Tedy pokud budu v pondělí spát 4h, v úterý 4h, tak ve středu už musím naspat aspoň 5 hodin a v brzké době deficit 11 hodin dospat. Tak trošku matematická hříčka – ve skutečnosti jde jen o takový příklad jak bych rád spal – tento je extrémní, rád bych se každý den blížil co nejvíce osmihodinovému spánku.

Pokud však v dohledné době budu moct pár ulitých hodin dospat, proč ne, ALE nechci být únavou nepoužitelný – to je problém, protože při únavě jsem ztrácel chuť do práce, opouštěla mne kreativita – zkrátka energie chyběla. Situaci jsem řešil kávou a energydrinky k čemuž je další bod:

2) Coca cola, energy drinky a káva jen velmi vyjímečně

Coca cola a i jiné velmi slazené limonády sice fakt dobře chutnají (a mě Coca cola obzvlášť), ale jsou složené z cukru, chemie a sraček. Cola je perfektní na odrezování a v americe tím prej čistí krev ze silnic po bouračkách. Dětské zuby prý prefektně rozpouští. Způsobuje obezitu, kazí zuby, rozežírá rez… děkuji, nechci. Ideálně budu pít vodu nebo čaj.

Kafe mi nikdy moc nejelo a tak se pro dobití baterek energiťáky jevily jako příjemná alternativa. Pil jsem je a vypil jsem jich docela dost když jsem potřeboval zůstat dýl do noci soustředěný na práci (či na párty) nebo jsem po probdělé noci potřeboval zase fungovat přes den. Dost mi pomohly, díky za ně. Jelikož budu více spát, věřím, že je již nebudu potřebovat a pokud ano tak jen vyjímečně. Je to tedy spíš důsledek prvního bodu, ale jistá obava z dopadu samotného složení nápoje na moje zdraví tu taky je.

Káva taky není zdravá a taky ji snad už nebudu potřebovat.

3) Budu se víc hýbat

V posledních pár měsících jsem neměl moc příležitost a ani čas se věnovat nějakému sportu či pohybu. V zimním období budu pravidelně chodit na bazén (od nového roku) plavat a rád bych opět oprášil běžky – cesta nejmenšího odporu: na tyto sporty doma máme vybavení. Lyžování je samozřejmost, ale rád bych měl nějakou fyzičku, abych se po pár jízdách nerozpadl jako kostlivec. V klidných chvílích sám se sebou bych rád zkusil jógu.

4) Zamyslím se nad jídlem

Tady ještě úplně přesně nevím. Ale spatřil jsem tohle video a dost to se mnou pohlo. V současnosti přemýšlím, kde ten vyvolaný pohyb nakonec skončí. Je pravda, že když jíž ovoce a zeleninu, je to jedinej způsob jak si být jistej, že to jídlo nebylo předtím týraný.

5) Kouř?

Před nějakou dobou jsem vyhlásil bojkot cigaretovému kouři a odmítal jsem chodit tam, kde se kouří. Potíž je v tom, že mám mnoho přátel kuřáků a pokud se s nimi vídám pohromadě, většinou je to někde, kde se kouří a já jsem ta přizpůsobující-se menšina. Přeji mnoho štěstí jejich dobrovolné sebevraždě, ale rád bych toho byl ušetřen. Nicméně přátelé nakonec nad zdravím zvítězili a zakouřená místa ke společenským setkáním s nimi využívám.

K inhalaci bylin budu používat vaporizéru, který si pořídím – rozhlížím se po kvalitní kapesní verzi rozumné ceny – uvidíme.

A to je všechno! Vlastně jsou to jen takové základní do sebe zapadající body, které budu dodržovat a věřím, že mi to pomůže v mnoha směrech!

Budu čerstvej zdravej enviromentalistickej silák s plicema v oukeju. Hawk!

———–

Schopnost organizovat si čas a plnit úkoly mám (si dovedu tvrdit) na obstojné úrovni. Na prokrastinaci tak nějak nemám čas. Pokud by s ní chtěl někdo pomoci aby to zvládal (jako já), odkáži ho na předášku Petra Ludwiga: zde i se slajdy či jeho knihu (ta něco stojí), která však obsahuje víceméně myšlenky z té přednášky (ta je zadáčo a za hodinku Vám otevře oči, to budete koukat!): kniha tu.

Výtečná zeleninová polívka pro dva za 18,- Kč

P1250594

Potřebujeme: Vodu, zeleninu do polívky (balení z Kauflandu, cena 18,- Kč), sůl, něco v čem to uvaříme žejo..

Postup: Nakrájíme zeleninu a vaříme dokuď všecka zelenina nezměkne a nezačne to bejt poživatelný.

Ve dvou spráskáme. Přeju dobrou chuť!

Takže mí milí důchodci z celé Lesné, tu je další tip, jak ušetřit! Nezapomeňte to říct v autobuse Blažce, Božce a cestou z Bohunic i nebožce.

A teď vážně, je to fakt super polívka za pár peněz :)

Opravdu děláte to, co chcete?

Původní název měl být: Hlubokomyšlenková slátanina, ale asi by na to moc lidí nekliklo.

Dnešní svět je rozmanitý. V porovnání se světem před sto lety se možnosti, jak naložit se svým životem diametrálně rozmnožily. Pokud máte štěstí a narodíte se ve vyspělé zemi, kde z kohoutku teče studená a teplá voda, v obchodech je jídla, že nevíte které si koupit, a rodiče Vám dají kýžený prostor k sebevyjádření (a nepošlou Vás místo toho makat na pole), nic Vám nebrání vybrat si svou cestu životem. Pokud zanedbáme eventuélní částečný nátlak rodičů („Budeš prostě kovář jako já, děda, praděda, v naší rodina byli kováři odnepaměti a je to tradice – co na tom že jsi holka a chtěla bys bejt doktorka přírodních věd. Takovej patos!“) pak dříve nebo později – v období nazývaném mládí – dostaneme svůj život do svých rukou a je jen na nás, jak s ním naložíme.

Which.Way-350-x-320

Představte si teď svůj život jako souvislý seznam svých rozhodnutí. Tato rozhodnutí částečně utváří to, jak žijete. Dalším koláčem toho, co se s Vámi děje jsou rozhodnutí ostatních lidí. Rozhodnutí všech lidí se nevzájem ovlivňují (neexistuje akce bez reakce). Pro rýpaly uveďme že Váš život ovlivní i víceméně náhodné jevy (jako třeba zdravotní potíže, počasí, pohnutky domácích mazlíčků a zvířat obecně, pád meteoritu, atp. – nezabíhejme daleko od podstaty). Pokud by někdo věděl, jak se rozhodne každý člověk na planetě v jakékoliv situaci, věřím, že by mohl celkem přesně předpovědět budoucnost. Ale to je vedlejší.

Pozvolna jsem Tě, vážený čtenáři, navedl na přemýšlecí vlnu. V tomto krátkém odstavečku jen připojím chytrou teplou větu: Důkladně si rozmysli, jak naložíš s časem, který ti byl dán, ale nepromarni ho stálým rozmýšlením místo aby sis ho užíval plnými doušky!

Hů! A teď k věci: Jak jsem již říkal – možnosti lidí se zmnohonásobily. Mám však dojem, že zatím jich lidé neumí dobře využít. Žijeme v době nových technologických vymožností, nových myšlenek, nových pohledů na svět, nových názorů a hlavně: nevídaných možností, jak se svým životem naložit! Myslím si, že až příliš silně se v lidech drží dávno přežité předsudky a myšlenkové pochody („Však tak se to dycky dělalo, měli by tě asi za blázna, kdybys to dělal jinak.“). Byla by škoda si odepřít dělat nevídané věci, tak jak to chcete, jen z obavy „Co by na to řekli lidé okolo“. Dav okolo, jak už kdejaký psychonebosociolog říkal, je náš nějvětší policajt. Co by tomu asi maminka řekla, kdybych si půlku hlavy vyholila a druhou nabarvila na růžovo? – Jen příklad.

Bojí se lidé, že budou ukamenováni davem, když něco udělají jinak než dav? Nemyslím si, ale je jich málo – tím se paradoxně stávají snadným terčem davu a dav pak má pocit, že je správné držet jako dav a každého mimoběžníka podezřívat z přečinu proti zdravému rozumu. Nejde o to postavit se většinové společnosti, vzdorovat, hlásat moudra a plivat na vše okolo, jako na špatné. Myšlenka toho „být jiný“ je skryta v hromadě věcí: Především odstranění nesmyslných předsudků a bariér, které v sobě lidé mají. Dále pak si myslím, že většinová společnost si neumí příliš naslouchat, že si každý křičí to své a cokoliv mimořádného a nevšedního zdá se býti divné a nechtěné.

Současný životní model průměrného účastníka davu by mohl být asi takovýto: Narodil jsem se, vyvíjel jsem se, chodil jsem do školky, na základku a pak na gympl nebo střední školu. Šel jsem na vysokou nebo taky třeba ne, našel jsem si práci asi tak na dojíždění do 50km od baráku, nic moc, žádná sláva ale co se dá dělat, prachy potřebuju. Potkám super partnera, berem si hypotéku na barák, máme dvě děti a vůbec by nám nepřišlo divný, kdyby takhle žily i ty naše děti. — Dál už bych to nerozvíjel, není to pro sdělení tohoto článku podstatné.

Položte si ale otázku – opravdu chcete žít takový život? Věřím že mnozí ano, pohodlně bez přemýšlení, jak by to šlo udělat jinak, spokojeně až do smrti. Já mám však pocit, že na takovémto modelu je cosi útrpného, cosi svazujícího a zpátečnického. Neřeknu Vám jak, ale myslím, že život se dá pojmout všelijak! Co si jen dovedete představit! Přemýšlejte!

Žijeme v tolerantní zemi, kde není žádnou vyhláškou ani předpisem stanovené jak se česat a oblékat. V globálním měřítku žijeme v poměrně tolerantním světě, na kterém se můžeme víceméně svobodně pohybovat. A pokud něco nejde, vyvinuli jste málo snahy.

Vydejte se na cestu za svým štěstím, jak vám srdce s mozkem velí! Jednu velkou myšlenku však nezapomeňte, abyste se nestali jen vykřičeným pošukem, kterého opravdu dav určitě odsoudí. Nemyslete jen na sebe a své bohulibé životní poslání. Pomozte lidem pochopit Vaše úmysly, bavte se s nimi o všem možném, vpusťte je do svých myšlenek a (pokud nejsou uplně dutí) oni vás pustí ke svým. Zjistíte pak snadno, že každý člověk, byť se vám může zdát na první pohled hloupý, nesympatický, odpudivý nebo úplně blbý, má v sobě něco svého, co vám skrytě chce předat. A kdyby ne, uděláte radost, když ho vyslechnete – neubyde Vás. A když by bylo nejhůř, aspoň se poučíte, že tak vygumovaný jako on skončit nechcete. Pomáhejte lidem - někdy se to může zdát jako řehole, ale vrátí se Vám to.

Štěstí totiž musí být sdíleno. Málokdo by se dokázal radovat je tak sám jako trosečník na pustém ostrově – dokud bude člověk sám, nikdy nebude šťastný. A proto se mějte rádi, naslouchejte si a bla bla bla.. taková ta teplá slova, která však mají větší váhu, než všechno okolo ;-)

Nebudu snad ani zmiňovat, že náš čas zde je omezený. Pokud budete třeba 9 let studovat nějaký obor, abyste pak měli skvělou práci, věřte, že tímto studiem strávíte pravděpodobně víc než 10% doby svého života a to není málo. Tak pečlivě přemítejte a přemýšlejte, čas běží, hodiny tikají.

Jeden chlapík, se kterým jsme se zakecali po cestě z tábora na parkovišti, nám po chvíli povídání o tom, že děláme tábory pro děti, dobrovolně a ještě si za to platíme, sdělil zajímavou myšlenku. Říkal, že ve světě to chodí tak, že někteří lidé dělají za jiné. Chápal bych to tak, že jsou lidé, kteří dobrovolně vkládají do společnosti svou práci, jako službu pro ni. Je to miminálně zajímavý pohled.

Velice stručně a stroze shrnuto: Inspirujte se, dělejte věci co chcete dělat a dělejte je pořádně, dělejte je pro lidi okolo – buďte (budete?) šťastní!

Děkuji za přečtení, snad jsem ve Vás zanechal víc, než jen ztrátu času nad další nesmyslnou slátaninou.

Co mě v poslední době zaujalo

Tu bych jen nahodil pár článků či přednášek, které mě v poslední době zaujaly. Budu průběžně přidávat.

Ekonomický psycholog Dan Areily – O podvádění
Velice dobré, poučné a vtipné povídání.

http://www.videacesky.cz/navody-dokumenty-pokusy/dan-ariely-o-podvadeni

Váš životní styl už nalajnovali jiní
O materialismu, životní úrovni a potřebách.

http://archetypal.cz/2013/your-lifestyle-has-already-been-designed/

Blázni, exoti, nebo šťastlivci? Češi, kteří se rozhodli žít jinak (a jeden Američan)
Lidi, kteří bydlení pojali nekonvenčně.

http://bydleni.idnes.cz/bydleni-na-vode-slamene-domy-d1n-/dum_osobnosti.aspx?c=A130802_170538_dum_osobnosti_web